Dopad referenda o evropské ústavní smlouvě na Francii

Klasické francouzské politické strany byly postaveny před rébus, v jehož tajence se skrývá velice nepříjemná zpráva. Všechny tyto strany, s výjimkou komunistů, evropskou ústavní smlouvu podporovaly a voliči ji odmítli. Jen východoněmečtí komunisté byli tak hloupí, že v roce 1953 po dělnických demonstracích tvrdili, že německý lid zklamal. A protože v demokracii lze vyměnit strany, ale ne voliče, tak ten, kdo má ve Francii dneska těžkou hlavu, jsou právě politické strany.

Po velkém politickém klání zpravidla zpytuje svědomí poražený a vítěz se těší ze svého úspěchu. Francie po referendu zažívá paradox. Nejvíce protestních hlasů přišlo z levice a socialistická strana neslaví. Naopak, je rozdělena, protože část hlasovala pro a část proti. Má snad proto důvody k radosti vládnoucí pravice? Ani trochu. Právě ona investovala do kampaně před referendem nejvíce politického kapitálu. Ale nedělní většina francouzských voličů se postavila proti evropské ústavní smlouvě mimo jiné proto, že v loňském rozšíření unie vidí hrozbu konkurence levnější pracovní síly ze střední a východní Evropy. Zároveň potrestala vládu, které klade za vinu nevalný výkon francouzské ekonomiky a především neklesající počet nezaměstnaných.

Důkazem jsou dvoje loňské volby, regionální a do Evropského parlamentu, a letošní referendum, z nichž vyšla pravice otřesena. Kouzlo francouzského politického systému spočívá v tom, že když je prezident silný, může vše. Tento systém ostatně šil sám sobě na míru Charles de Gaulle. Ze silného postavení hlavy státu ale zároveň vyplývá odpověď na otázku, kdo je odpovědný za neúspěchy.

Po nedělním referendu je to jednoznačně prezident Jacques Chirac. Byl to on, kdo loni Francouzům slíbil referendum v naději opřenou o výsledky průzkumů veřejného mínění. Zapomněl však, že rozhodující budou až výsledky průzkumů těsně před referendem a že voliči nebudou v referendu odpovídat na položenou otázku, ale tomu, kdo ji položil.

Leckterá prohra se dá obrátit v úspěch, když dobrý hráč má rukou dobré karty. Jacques Chirac není politik bez talentu, jinak by se těžko udržel ve vrcholných patrech politiky skoro čtyřicet let. Jeho předchůdce v prezidentské funkci, Francois Mitterrand ale tvrdíval, že Chirakovi chybí strategický odhad. Proto prý vyhraje leckterou bitvu, ale jen výjimečně válku. Minulou neděli v referendu Chirac jednu velkou bitvu prohrál a hrozí mu, že prohraje i svoji nejspíše poslední válku. Hrozí mu, že za dva roky se francouzským prezidentem stane buď kandidát opozice, anebo jeho největší rival na pravici.

Kdo je politikem, který nejvíce kříží Chirakovy plány? Velice úspěšný a velice ambiciózní Nicolas Sarkozy, který má v prezidentových očích jednu velkou chybu. Přestože ho Chirac pokládal za svého spojence, v roce 1995 Sarkozy v prezidentských volbách podporoval jiného kandidáta pravice. V minulých letech se postavil do čela politicky nevděčných resortů vnitra a financí a v obou případech uspěl. Stále přitom dával najevo, že jeho ambice jsou vyšší.

Francouzský prezident stál po debaklu v nedělním referendu před těžkou volbou. Pokud se nechtěl vzdát svého úřadu, musel obětovat svého premiéra. Kdyby jím ale udělal svého největšího soka, musel by přistoupit na jeho podmínky, to znamená dát mu prostor, aby dělal politiku podle vlastní chuti. Necelé dva roky, které zbývají do prezidentských voleb, by tak Chirac prožil už ne jako šéf, ale v ponížení. Proto novým premiérem jmenoval jednoho ze svých nejbližších Dominiqua de Villepin, bývalého ministra zahraničí a vnitra. Ale Sarkozy se má stát ve vládě číslem dvě a zlé jazyky už nyní tvrdí, že Sarkozy udělá z premiéra svého mluvčího. V Paříži bude vládnout trojice silných osobností. A tři silné osobnosti ještě nejsou silnou trojicí.