Dopad února 1948 na církev

Únor 1948 byl bodem zlomu pro celou společnost a skupinám, které byly označené za nepřátelské pro nastupující režim, začaly kruté časy. Křesťané už z definice své víry byly protivníky agresivní ateistické ideologie. Pokračuje biskup Václav Malý:

"Samozřejmě komunistům šlo o to získat nejen vnější loajalitu, přizpůsobení se, aby lidé chodili k volbám, na první máje a na podobné rituály, ale získat skutečně duši. To, že církev přežila, že přežili křesťané, nebyla zásluha toho režimu, ale zásluha statečnosti stovek a tisíců věřících, kněží i biskupů."

50. léta znamenají pro katolickou církev tvrdou represi. Komunistický režim zakázal mužské a ženské řehole, jejich členové se ocitli v internaci. Školské sestry svatého Františka, podobně jako jiné řeholnice, musely odevzdat své školy státu a pracovaly v těžkých podmínkách v textilních továrnách nebo v ústavech sociální péče. Sestra Ludmila už tuto dobu nezažila, ale zná příběhy svých spolusester, kterým dnes stáří a nemoc už nedovolí vydat svědectví:

"Určitě to bylo pro ně období zkoušky a ony pochopily velice rychle, že je to čas, kdy mají vydat svědectví o věrnosti církvi, o svojí lásce ke Kristu. Ony nelitují toho všeho, co se stalo, ale na druhou stranu ví, že to bylo bezpráví, že to bylo období velmi tvrdé a kruté. To, co je vlastně drželo při životě, byla skutečně ta síla společenství, protože v těchto těžkých chvílích neměly nikoho jiného než svoje bratry a sestry. Ve svých vzpomínkách se občas zmíní, že to bylo těžké, že o některých věcech se nedá ani mluvit. Na druhou stranu vždycky v tom svědectví převládá síla toho, že Boží pomoc, Boží milost tam pro ně byla velmi silně cítit, že to velmi silně vnímaly."

Na počátku 50. let byli ve vězení diecézní biskupové i téměř třetina z celkového počtu kněží. Většina byla propuštěna až po amnestii počátkem 60. let. Podle Jana Stříbrného z České křesťanské akademie nejtěžším důsledkem bylo, že lidé byli vyřazeni z přirozeného vývoje, z přirozených ambic a zrání pro církev i společnost. Takových byly tisíce.

"Narušení té kontinuity generací má vážnější dopad, než se to člověku zdá, protože v té společnosti chybí psychologický, etický i mentální typ lidí, kteří určitým způsobem stojí v životě a určitým způsobem chtějí ten život naplnit ve vztahu k druhým. A o to je samozřejmě ta společnost oslabena."

Dnes 91letý Oto Mádr strávil ve vězení 16 let.

"Dala by se říct řada věcí, jak jsme tenkrát žili, jak jsme se nedali, jak to bylo samozřejmé jít do kriminálu pro tuto Boží věc. Protože ti, kteří řekli ne režimu, ne kolaboraci, tak ti vytvářeli vrstvu budoucnosti. To byla radost žít v té době a žít tak, jak křesťané si mohou dovolit."

Po svém propuštění z vězení v roce 1967 Oto Mádr společně s Josefem Zvěřinou pomohli formovat změnu postojů kardinála Františka Tomáška, který se pak stal jednou z ikon sametové revoluce.