Dovolená v klášteře
Západní manažeři a vůbec lidé pracovně velmi vytížení v poslední době volí netradiční způsob odpočinku - v klášteře. Proč je o trávení drahocenného času dovolené v tichu a jednoduchých podmínkách takový zájem? Na to jsem se zeptala převora břevnovských benediktinů Prokopa Siostrzoneka.
Prokop Siostrzonek. "Já to někdy vysvětluji na příkladu: běží Evropan s Afričanem a Evropan toho svého kolegu pobízí, ale ten si v jednom okamžiku sedne a nechce jít dál. A Evropan ho pobízí: 'Přece to nestihnem!' a Afričan mu říká: 'Musím počkat až mě dožene má duše.'
Myslím si, že čím dál tím více si my Evropané uvědomujeme, že jsme jaksi ztratili duši a že jí někde musíme najít nebo na ní počkat a nejlépe se na ní počká v tichu protože tam najednou člověk pochopí, jakým je, kým je a co mu vlastně chybí."
Čas trávený v tichu uprostřed klášterní komunity poskytuje člověku méně vnějších impulsů, na které je zvyklý ze svého známého světa. Jednoduchost monastického života dává každému dni určitý řád, který poskytuje nutný rámec k tomu, aby člověk mohl sestoupit hlouběji do sebe a pocítit to, co je pro jeho život skutečně důležité.
Prokop Siostrzonek "Já si myslím, že lidé nezažijí nic mimořádného, co by se dalo čekat na exkluzivních dovolených, a přesto zažijí něco mimořádného. Najednou ten člověk zažívá určitý pravidelný rytmus dne a to je možná to, co člověku chybí a co ho vykolejuje, že má pravidelný čas na modlitbu na jídlo, na četbu. Vycházím prostě z toho, co nabízí řehole svatého Benedikta - takto přesně vymezuje den řeholníka. A do tohoto rytmu dne se napojí ten člověk, který toho sice musí stihnout za ten den hodně ale nějak hekticky a bez uváženého řádu a najednou tento řád ho vrací sama k sobě a k tomu nacházení té vlastní duše."
Možná se vám zdá, že to, co se týká duše, do světa byznisu nepatří. To už ale dávno není pravda (pokud to vůbec někdy platilo). Manažerské "koučování" dnes běžně pracuje s rozvojem tzv. spirituální inteligence, kdy už nestačí hledat cesty k efektivnímu úspěchu, ale v popředí stojí otázka smyslu úspěchu, jakož i otázky proč vlastně dělám to, co dělám, nebo kam svým úsilím směřuji. A k uvažování o těchto tématech je klášterní prostředí velmi vhodné místo. Konec konců i proto, že zde působí genius loci. Na místě, kde se lidé po celá staletí obraceli k Bohu máme možnost zakusit určitou dějinnou kontinuitu, jíž jsme sami součástí.
