Edvard Beneš, osudová postava českých dějin?
Vnímání osobností, které v určitou dobu stály tak říkajíc v centru dějin se v čase proměňuje. Každá generace na svou minulost pohlíží o něco jinak než ta předcházející. Historikové tak leckdy přehodnocují odkaz a činy osob, kterým jejich předchůdci přiřadili jednoznačné znaménko; ať už kladné či záporné.
Děje se tak i osobností největších. V poslední době je velmi vlivný proud, který ostře kritizuje britského premiéra Winstona Churchilla či amerického prezidenta Franklina Delano Roosevelta. Prvně jmenovaný byl přitom tradičně vnímán jako nezdolný bojovník proti totalitě, zatímco jeho americký kolega si vysloužil ocenění jako jeden z nejlepších prezidentů své země ve dvacátém století.
Napadání zažitých soudů bývá přínosné. V případě Churchilla i Roosevelta se jejich kritikům nepodařilo změnit obecně pozitivní obraz jejich dějinného působení. Vnesli ale do diskuse řadu podnětných postřehů a přiměli tak historiky k vykreslení barvitějšího a plastičtějšího obrazu těchto velkých osobností.
V českých poměrech ale takováto diskuse probíhá jen výjimečně. Je to dobře patrné na příkladu Edvarda Beneše, od jehož úmrtí zítra uplyne 60 let. Na mediální scéně na obhajobu tohoto muže občas vystoupí některý z jeho bezvýhradných fanoušků. Mnohem častější, a také vlivnější, jsou ale ty pohledy, které Beneše prezentují v čistě negativním světle: jako muže, který selhal ve dvou osudových okamžicích českých, respektive československých dějin, v letech 1938 a 1948.
Takové vidění druhého prezidenta Československa je zásadním způsobem zjednodušující. Je nepěkným zvykem povrchních českých publicistů redukovat Benešův politický život na dva zmiňované osmičkové roky. Hodnotit Beneše jen prizmatem těchto událostí, navíc viděných zcela účelově, je skutečně velmi zjednodušující. Ale přistupme nyní na tento pohled, už proto, že prostor pro jeden komentář je omezený. Opravdu Edvard Beneš selhal v klíčových okamžicích našich dějin?
Jistěže ne. Předně nebyl žádným československým diktátorem, který v letech 1938 a 1948 sám určoval osud státu. Říká se: Beneš přijal mnichovskou dohodu. Není to pravda. Verdikt velmocí akceptovala československá vláda. Prezident ji v době tohoto nelehkého rozhodování předsedal; měl na to ústavní právo. Vyjádřil také jasně svůj názor, že diktát je nutné přijmout. Ale finálně rozhodla vláda, nikoliv on. V rozporu s tím, co se dnes běžně traduje, se za toto rozhodnutí postavila také velká většina československé generality. Ta viděla, že země by musela bojovat zcela sama proti Německu, které se navíc mohlo spolehnout na podporu Maďarska a zřejmě i Polska. Ti, kdo tvrdí, že Československo mělo vybojovat heroický boj zcela osamoceno a bez ohledu na důsledky, by se raději měli věnovat sledování dobrodružných filmů. Na podzim roku 1938 československá politická reprezentace zvolila jediné možné řešení. Už proto, že Evropa by pražské odmítnutí Mnichova nepochopila. V situaci, kdy se velmoci dohodly, by bylo bojující Československo považováno za válečného štváče a bylo by s ním odpovídajícím způsobem nakládáno. Neobstojí ani tvrzení, že jsme se v roce 1938 podvolili Německu, což o deset let později vedlo ke stáhnutí ocasu před diktaturou komunistickou. Vyhnuli se snad Poláci, kteří v roce 1939 bojovali, zkomunizování své země?
Benešovi se přisuzuje nezaslouženě negativní role i v únorových dnech roku 1948. Ve skutečnosti mu jeho ústavní postavení nedávalo mnoho možností jak krizi ovlivnit. Její řešení bylo v rukou politických stran, mezi nimiž hráli jasný prim komunisté. Demokraté byli tak neschopní, že se nedokázali shodnout ani na společném postupu při vyvolání demise ministrů. Prezidenta pak používali především jako omluvu a výmluvu pro svou neakceschopnost.
To neznamená, že Beneš ve vztahu vůči komunistům nechyboval. Nemůžeme zpochybňovat samotný princip jeho válečné politiky vůči Sovětskému svazu; jiné možnosti na výběr neměl. Je ale nesporné, že zašel příliš daleko. Dělal si iluze o tom, že se Východ bude demokratizovat a Západ socializovat. Mýlil se. Ale stejně se mýlila i řada dalších demokratických politiků včetně těch západních. V jedné fázi své životní dráhy dokonce podobně jako Beneš smýšlel i Churchill.
Sir Winston měl ale to štěstí, že byl britským, nikoliv československým politikem. Realita výsledků války byla taková, že v prostoru střední Evropy získal rozhodující slovo Sovětský svaz. Znalci mezinárodních vztahů, jakým Beneš byl, to samozřejmě bylo jasné. Musel proto se sovětským faktorem počítat. Konec konců, v Československu se po válce podařilo na necelé tři roky obnovit alespoň limitovanou demokracii. V žádné jiné zemi na východ od Německa k ničemu srovnatelnému nedošlo.
Stejně jako Mnichov, ani únor nebyl důsledkem Benešových chyb. Jednalo se primárně o výsledek mezinárodně politických okolností. V prvním případě Československo čelilo expanzivitě nacistů, které se Západ z řady důvodů odmítl postavit. O deset let později byl osud Československa determinován geopolitickým vlivem Sovětského svazu ve střední Evropě. Když se Moskva tuto oblast rozhodla zkomunizovat, neexistovaly cesty, jak by tomu mohli demokratičtí politici zabránit.
Je jasné, že Benešova role v obou dějinných zvratech se významně přeceňuje a tomuto muži se většinou dostává nezaslouženě negativního hodnocení. Podobně jako ve zmiňovaném britském a americkém případě by tato tendence mohla být vyvážena skutečnou diskusí, která by se nesoustředila pouze na některé osmičkové roky. Nic takového ale v našich médiích neprobíhá. Monopol mají zastánci apriorních soudů.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .
