Erika Nováková: Studiem máme možnost všechno změnit

30. září 2017

Někteří mladí Romové už dnes romsky nemluví. Neumí, i když jejich rodiče či prarodiče romštinu používají. Svým dětem ji ale nepředávají. Kromě jazyka českého je pro ně důležitá angličtina a němčina. Romštinu upozaďují. Pak ale přijde chvíle, kdy se dítě zeptá - proč? A to je případ i Eriky Novákové ze slovenského Lučence. V Praze studuje třetím rokem konzervatoř, obor populární zpěv.

„V mém životě přišlo období, kdy jsem si řekla - proč bych měla být o něco ochuzená? Vždyť se nemám za co stydět. Jsem to já, máme svoji řeč a jsme jeden národ. Tehdy jsem se z vlastní iniciativy začala zajímat o romský jazyk. Začala jsem se ho učit, poslouchat rozhovory v romštině, zajímat se o historii a celkově o romskou problematiku.“

Erika vyrůstala v naprosto integrovaném prostředí. Rodiče středoškolsky vzdělaní. Romský jazyk se nepoužíval a o romské kultuře se nemluvilo. Až přišel okamžik, který v Erice vyvolal touhu něco změnit:

„Vrátila jsem se domů z uměleckého tábora, na kterém jsem v sobě to romství našla. Moje první otázka na rodiče byla - proč jste mě nenaučili romsky? Říkali, že jsme ji doma k ničemu nepotřebovali, vždyť se spolu domluvíme slovensky. Začala jsem jim tedy vysvětlovat, o co mám zájem v souvislosti s romštinou a romskou historií a oni byli překvapeni. Chtěli vědět, co se stalo. Na co potřebuji mluvit romsky, když si rozumíme slovensky. Na to jsem jim odpověděla, že to jsem já, moje podstata. A proto to chci umět.“

Erika pozitivně hodnotí nárůst středoškolsky a vysokoškolsky vzdělaných Romů:

„V dnešní době máme všichni možnost studovat a získávat informace, které můžeme předávat dál. Můžeme být v naší komunitě vzory, což je obrovské plus. Máme šanci všechno změnit.“

Na lidi z osady myslím často

Osmnáctiletá studentka chtěla více poznávat romskou hudbu a tak se přihlásila do sboru Idy Kelarové, která spolupracuje i s Českou filharmonií a jezdí do romských osad.

Koncert Idy Kelarové a sboru Čhavorenge s členy České filharmonie v osadě Hermanovce

„Na prvním táboře s paní Idou Kelarovou jsem byla na východním Slovensku, se slovenskými a českými romskými dětmi. Zážitkem na celý život pro mě byla návštěva jedné osady, kde jsem viděla, v jakém stavu to tam je a co se tam děje. U nás na jižním Slovensku to až tak hrozné není. Samozřejmě tam jsou osady, ghetta, ale ne v takovém stadiu. Tedy to poznání na mě zanechalo stopy, což myslím v dobrém. Uvědomila jsem si spoustu věcí. Začala jsem si víc vážit toho, co jsem předtím brala jako samozřejmost. Často na to vzpomínám, myslím na lidi, co tam žijí.“

Na Eriku tamní chudoba silně zapůsobila. Chatrče, ve kterých lidé žijí i nemožnost se z osady vymanit.

„Viděla jsem ženu, která prala prádlo v potoce. Malé děti běhaly bosé, nahé. Zaujala mě jiskra, kterou měly v očích, když spatřily náš autobus, se čtyřiceti romskými dětmi plus Českou filharmonií. Nikdo nevěděl, co se bude dít, jestli se to nevyhrotí.“

Ida Kelarová uspořádala s dětmi a Českou filharmonií v ghettu koncert. Slzy smutku i radosti byly na obou stranách.

„Pro mě to byl jeden z největších a nejsilnějších zážitků, jaké jsem kdy zažila.“

Spustit audio