Eva Kadlčáková

Když ta holčička, co se jí svezla taška přes nohy, se tak nakažlivě smála. Když ten kluk, co je syn toho protivnýho člověka, má tak zářivý oči.

Loni na Boží hod mi před očima spadla hvězda. Tak jasně a krásně, tak naléhavě mi přeletěla přes cestu, že nebylo možné pomyslet si nic jiného, než: „Letos se to stane!“

Dnes budu psát o těžkých dárcích. Ne co do hmotnosti, nýbrž nároku na fantazii. Oč méně (anebo méně přesně) si toho naši bližní přejí, do tím těžší pozice nás stavějí...

První oddělení intenzivní péče o novorozence v republice měla nemocnice v Českých Budějovicích. Vybudoval ho v nepříznivých podmínkách minulého režimu Miloš Velemínský.

Vracela jsem se uondaná z práce a míjela rozsvícený byt ve zvýšeném přízemí. Na okně zevnitř byla nalepená obálka. Kdo si doma lepí obálky na vokno?? Dopis Ježíškovi!!

Přišla jsem z oběda a chtělo se mi spát, mozek negeneroval žádné nosné myšlenky pro fejeton. Když tu kolegyně Hanka povídá: „Gastronomická demence, to znám!“

Právě o narozeninách člověk obvykle bilancuje. No a já jsem se přistihla, kterak sedím s kolegou ve studiu a říkám: „Čoveče, tak já ti už nějak nemám žádné iluze.“

Toho dne jsem měla volno. A volno si říká o pořádnou nálož spánku! Naneštěstí pořádná nálož spánku u mě vyvolává bolehlav, ale i když to vím, pořád to na sebe zkouším.

„Když složil zkoušky na Boeing 737, tak asi nebude blázen,“ povídá dcera matce u přechodu pro chodce. Á, říkám si pro sebe, holky diskutují Babišovic rodinu.

Titul nejznámějšího Nerudova fejetonu jsem už jednou použila, dnes si ho vypůjčím podruhé. A znovu ho vztáhnu k odpadu. Od té doby, co se odpad třídí, třídím ho i já.