Evropská delegace v Gaze
Jméno České republiky se v souvislosti s palestinskou Gazou opět dostalo na přetřes v mezinárodním měřítku. Toto území bylo jednou ze zastávek několikadenní cesty delegace evropských poslanců po Blízkém východě. Cílem cesty se zastávkami v Egyptě, Izraeli, na palestinských územích a v Jordánsku, je prý monitorovat situaci, která v konfliktní oblasti panuje. Delegaci zástupců celkem jedenácti států vede předseda Poslanecké sněmovny Miloslav Vlček, protože právě Česko ještě po tři týdny bude stát v čele Evropské unie.
Zdánlivě bezproblémová a skoro neviditelná výprava se začala komplikovat, jakmile poslanci přijeli v úterý do Gazy. Ještě před odjezdem Miloslav Vlček prohlásil, že při cestě na Blízký východ se nesetká s nikým z radikálního hnutí Hamas, což on sám opravdu dodržel. Nemohl ovšem zabránit jiným členům delegace, aby tak neučinili. Minimálně čtyři z nich se od skupiny oddělili, a s členy hnutí, které Evropská unie jako celek i její jednotlivé státy považují za teroristickou organizaci, se setkali. Konkrétně šlo o Řeka, Bulhara a tureckou poslankyni, která se cesty účastní jako pozorovatelka kandidátské země. Čtvrtou, ale nepochybně nejdůležitější členkou této minivýpravy, je Italka Luisa Morgantiniová, místopředsedkyně Evropského parlamentu.
Co vedlo několik členů této delegace k tomu, aby ohrozili poslání celé výpravy? Jako příklad nám může posloužit právě osoba Morgantiniové, která patří k evropské krajní levici a kontakty s Hamasem pro ní nejsou nic nového. Část evropské krajní levice se v izraelsko-arabském sporu už postavila jednoznačně na arabskou stranu. Mít na paměti utrpení obyčejných lidí nebo usilovat o politickou emancipaci Palestinců není nic špatného, ale v části evropské ultra-levice tyto myšlenky nabyly podobu silně anti-izraelského, nebo spíše antisemitského aktivismu. V takovém obrazu světa je vůdce Hamasu přijatelnější osobou než izraelský premiér a za jediného viníka současného stavu věcí je považován Izrael.
Méně ostrou verzi k Izraeli kritického názoru přijala i velká část západoevropské veřejnosti. Lidé, kteří mají rádi pocit, že stojí na straně utlačovaných, a zároveň nejsou ochotni čelit vlastním iluzím. Domnívají se, že mír nastane, až Evropská unie nahradí v roli blízkovýchodního brokera Spojené státy a zasadí se o izraelské ústupky, které pak automaticky povedou k míru. Hypoteticky je možné předpokládat, že do budoucna třeba bude nutné v Evropě i Izraeli zlomit tabu a jednat z Hamasem - a ten, kdo ono tabu prolomí, udělá možná dobře. V tomto případě ale není jisté, jestli věci proběhnou právě takto, a jestli je dělají ti správní lidé tím správným způsobem a ve správný okamžik. Opravdu situaci pomůže legitimizace Hamasu, který neudělal jediný vstřícný krok, budoucnosti míru? To, co se dá říci s určitostí je, že dotyční evropští politici, velmi často ze zemí, které dávno nepoznaly válku nebo bezpečnostní dilemata, vlastně nerozumějí či nechtějí rozumět podstatě blízkovýchodního konfliktu, protože jim pomáhá udržet jejich sentimentální obraz světa.
Právě konfrontace tohoto vidění reality se střízlivějším, nebo chcete-li skeptičtějším pohledem exkomunistických států, vedla k opakované srážce mezi částí západní Evropy na jedné straně, a středo- a východo-evropskými státy na straně druhé. Typickým příkladem byl postoj k k americkému útoku na Irák v roce 2003, a opakovaně se tento rozdíl v mentalitě a historické zkušenosti vynořuje v jiných kritických okamžicích. Právě Česká republika, která se profilovala jako blízký spojenec Izraele, se dostala opakovaně do sporu s některými evropskými zeměmi. Naposledy právě na přelomu roku, když její politici a diplomaté poukázali na to, že Izrael na Gazu nezaútočil pro zábavu nebo z čisté krvelačnosti, což vyvolalo velký nesouhlas u některých starých členů unie. Hlavním problémem tehdejšího českého postoje nebylo možná ani tak jeho vyznění, protože každá země má nárok na svůj pohled, ale fakt, že tou dobou Praha přebírala předsednické otěže, a očekávalo se od ní, že se přizpůsobí hlavnímu proudu. Nevyřešenou otázkou evropské integrace je, jak moc má země kompromitovat vlastní přesvědčení v zájmu jednotného evropského hlasu, pokud něco takového vůbec existuje.
V případě úterního setkání čtyř poslanců s Hamasem za Vlčkovými zády je hře něco podobného, ale v menším měřítku. Tito poslanci sice označili svou aktivitu za soukromou, v Gaze však byli součástí oficiální výpravy, a odvolání se na to, že šlo o privátní setkání, působí jako nevhodná výmluva. V každém případě se ukázalo, že jednotná evropská zahraniční politika je cíl, který ještě není ani na obzoru, a že poslanecké diplomatické kutilství někdy může natropit během jedné hodiny škody na mnohaměsíčním úsilí odborníků. Mimochodem, i Miloslav Vlček kdysi přišel s vlastním plánem na řešení blízkovýchodních problémů, i když, pravda, nesabotoval cizí úsilí takovým způsobem, jako poslankyně Morgantiniová a její tři kolegové. Nepotvrzenou zprávou zůstává, že mezi Evropany, kteří se s představiteli Hamasu setkali, byl i exministr zahraničí Jan Kavan, který, jak také uvádí server iHned, navštěvuje v poslední době ambasády Sýrie a Íránu.
Otazníky se však vznášejí nad účelem samotné cesty. Té se neúčastnily některé důležité země, jako je Británie a Francie, a ani zástupce Švédska, které Českou republiku už za 20 dní nahradí v čele unie. Má právě takováto poslanecká delegace projíždět Blízkým východem a cosi dojednávat? Monitoring situace je hezká věc, ale evidentně se vymknul z rukou. Co takováto delegace zjistila třeba o krvavých srážkách mezi členy hnutí Fatah a Hamas, které se těsně před jejím příjezdem odehrály, a jaký z toho vyvodila závěr?
Blízký východ dvakrát v krátké době navštívil prezident Obama a oblastí křižují jeho emisaři, kteří chystají údajný průlom situace. V tomto rozložení jsou iniciativy jak evropských poslaneckých delegací, tak i jejich neposlušných členů buď legrační, a nebo v horším případě nebezpečné.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .
