Evropská unie před krizovým summitem
Hodně otázek a málo odpovědí - tak by se dal popsat stav, ve kterém se nyní nachází Evropská unie. Leccos se dalo tušit již dříve, ale až dosud se vždy kritický moment podařilo překonat. Koneckonců, právě proto vzniklo úsloví, že půlstoleté dějiny evropské integrace jsou dějinami jejích nepřetržitých krizí. Nyní se opět mluví o krizi, a to ne jedné, ale rovnou o několika najednou.
Které to jsou? Často se zmiňuje krize vyvolaná demokratickým deficitem. Ke stížnostem mají obyvatelé členských států Evropské unie dost důvodů. Málokdy se jim však dostane vysvětlení, že podatelna, kam je zapotřebí adresovat stesky na nesrozumitelnost a neprůhlednost rozhodování v unii, není obrazně řečeno v Bruselu, ale v sídlech vlád členských zemí unie.
Ty totiž v první i poslední instanci rozhodují, zda se ten který předpis zrodí a zda vejde v platnost. Národní vlády se jen nerady přiznávají, že je pohodlnější se na něčem s ostatními v Bruselu dohodnout a potom doma, když se ozve kritika, tvrdit, že to tak chce Brusel.
Historie s tolik propíraným návrhem direktivy o liberalizaci služeb v Evropské unii je důkazem, že demokratické mechanismy dokáží být účinné. Nejdříve se na návrhu obecně shodly národní vlády a když jeho první podoba dorazila do Evropského parlamentu a na letošní jarní summit unie, spadla pro odpor většiny pod stůl. Nováčky ze střední a východní Evropy může jen mrzet, že tento důkaz demokracie na unijní úrovni zrovna dopadl v jejich neprospěch, protože se kvůli němu zablokovala liberalizace sektoru, do kterého spadají dvě třetiny pracovních míst celé pětadvacítky a z jehož uvolnění by měli nováčci patrně největší prospěch. Vedle demokratického deficitu se v unii snad ještě častěji skloňuje sousloví "schopnost vést". Anglický výraz "leadership" zcela příznačně nemá v češtině ekvivalent. Kdysi smutně proslulá "vedoucí úloha" s ním nemá nic společného, protože komunistická strana měla sice zaručené mocenské postavení, ale to jí ani zdaleka nezaručovalo, že dokáže společnost doopravdy vést, přinášet nápady, hledat řešení krizí.
V evropské integraci měly dlouho výsadní postavení dvě země, Francie a Německo, hlavně proto, že s evropskou integrací začaly u sebe a že dokázaly přicházet s nápady, které byly pro ostatní přitažlivé. Jenže kouzlo vzájemného doplňování vyplývajícího i z odlišného charakteru centralizované Francie a federálně uspořádané Spolkové republiky v posledních letech vyprchalo. Byly to Paříž a Berlín, které rukou společnou a nerozdílnou tiše pohřbily pravidla Paktu stability a růstu, která měly dodržovat země používající společnou evropskou měnu. Byly to také Paříž a Berlín, které se nejostřeji stavěly proti uvolnění sektoru služeb v Evropské unii. Z motoru Evropské unie se stala její brzda.
Názorně to bylo vidět na debatě předcházející francouzské NE evropské ústavní smlouvě. Mnozí stoupenci jejího schválení, včetně prezidenta Jacquese Chiraka, slibovali, že nový dokument je zárukou, že se nic nezmění, že se bude možno bránit globalizaci, která drahá pracovní místa ve Francii vyměňuje za ty levnější někde jinde, třeba ve střední a východní Evropě. Odpůrci evropské ústavní smlouvy zase slibovali, že po jejím odmítnutí bude možno vyjednat záruky toho samého, ale lepší, účinnější.
Krizi vztahu mezi voliči a volenými a otřeseného postavení vedoucích zemí Evropské unie rozšiřuje také nestrávené loňské rozšíření o deset nováčků. Dojednané mezi vládami, ale málo vysvětlené občanům, především těm ve "starých" členských zemích. Málokterý z politiků vyvracel klišé, že pracovní místa na západě Evropy ubývají kvůli konkurenci z východu. A ještě méně bylo těch, kteří by nahlas voličům řekli, co znamenalo pro třebas francouzské či německé firmy otevření nových trhů ve střední a východní Evropě.
Krize Evropské unie se ve svém součtu ukazuje jako krize vyplývající nikoli z krize unie samotné, ale jako krize vyplývající ze zanedbaných domácích úkolů jednotlivých národních vlád. Protože koneckonců, čím jiným je Evropská unie než souhrnem jejích členů?
