Evropské volby nebyly o vládě
Principem politiky je boj o rozdělení moci a v něm se samozřejmě využívá každý impuls. Je to v zásadě v pořádku, kontrola věcí veřejných si žádá určitou dynamiku. Ve volbách do Evropského parlamentu nemělo primárně jít o přeskupení mocenských poměrů na domácí politické scéně, přesto je vcelku přirozené, že úspěch opozice a propad vládních stran je takovým velkým impulsem.
Politika je zkrátka taková. První pracovní den po sečtení volebních výsledků evropských voleb zúčastnění politikové takřka ani nehlesají o evropských tématech, které mají být náplní získaného mandátu nových poslanců. Přitom jich není málo. Ale málokoho teď zajímá nový obsah demokratických struktur Evropské unie, evropská ústava nebo snad rozpočet Evropské unie. Přestřelka se vede výhradně na vnitropolitické úrovni.
Opozice, posílena výsledkem voleb, vyzývá vládu, žádá změny. Pravicová ODS si dovede představit i předčasné volby, přinejmenším ovšem hlasování o důvěře vládě, o které má požádat sama vláda, jinak prý ODS vyvolá hlasování o její nedůvěře. Levicová KSČM to zase vidí tak, že ČSSD by se měla opět vrátit k levicovému programu a opustit spolupráci s pravicovými stranami. Vládní strany nečelí tomuto ataku zrovna konsolidovaně. Vnitřní opozice v ČSSD žádá výměnu vedení. Bývalý předseda Zeman má také jasno, kandidátka do evropského parlamentu byla sestavena z nekvalitních osobností.
Nejhůře je na tom jistě Unie svobody, která ve volbách nejen propadla, ale ještě hůře, nebylo to pro ni zase takové překvapení. Nízké její volební preference jsou už dlouhodobé a všechno už začíná nasvědčovat tomu, že se ani v budoucnu nezlepší. První místopředseda Jan Hadrava se už dokonce přidává k těm, kteří jedinou záchranu vidí v odchodu strany z vlády. Jediným klidným bodem koalice zůstává tedy v duchu někdejšího volebního hesla o Klidné síle KDU-ČSL. Její úspěch ve volbách, pravda, také není právě excelentní, ale odpovídá tradičních ziskům KDU-ČSL, se kterými je tato strana zpravidla spokojena, protože ji zaručuje o věcech spolurozhodovat.
Dohromady se to ale začíná jevit, že evropské volby mohou českou politickou scénou pořádně zahýbat. Jenže je otázka, zda-li to jsou skutečně evropské volby, které českou politikou hýbou. Problémy, které má a nejspíš také bude mít vládní koalice, nejsou nijak nové. Její nesourodost a občasná neschopnost společného postupu jsou setrvalé. Stejně ale stále platí, že současné vládní uspořádání nemá mnoho reálných alternativ. V zásadě existují jen tři. Menšinová vláda sociální demokracie, spolupráce s KSČM nebo s ODS. Všechny jsou za současné situace málo představitelné. Superalternativou pak jsou předčasné volby. A zase platí, vládní strany by páchaly politickou sebevraždu, kdyby za současného stavu preferencí o něco takového usilovaly. To by se rovnalo dobrovolnému předání moci opozici.
Samozřejmě, pouze klidná síla KDU-ČSL se nemusí příliš znepokojovat, protože bez by se pravděpodobně neobešla ani ODS, kdyby po případných poslaneckých volbách chtěla sestavit vládu.
Ale platí to nejspíš i obecně. Jak se říká, nic se nejí tak horké, jak se uvaří, a horké se nebudou jíst ani evropské volby. Koneckonců, jak bylo řečeno v úvodu, jde přece jen o pouhý impuls do politického boje, který permanentně probíhá a v demokracii to už jiné nebude. Přijdou další impulsy, brzy ostatně začne další rozpočtová bitva o příští rok. A na ní si může vládní koalice vylámat zuby daleko více než na evropských volbách. Přitom je třeba říci, že jde o zásadnější téma a kupodivu - právě ono koalici vždy nadmíru stmelilo.
Evropským volbám by se tedy neměl dávat jiným význam, než mají. I když někteří voliči bezesporu je pojali jako referendum o vládě, hlasovalo se přece jen o něčem úplně jiném. Vítěz voleb ODS ostatně také uspěl hlavně proto, že většině voličů byl jistě blízký zdrženlivý postoj k evropské integraci. O vládu šlo až na druhém místě.
Politické strany by se tedy měly utkat o vládu v takových volbách, ve kterých o vládu skutečně jde, tedy ve volbách poslaneckých. Ty se budou konat za dva roky a do té doby mají obě strany možnost ukázat, jak se na ně připraví. Legitimní přitom je i snaha opozice o případné předčasné volby. Pokud současná vládní koalice nebude schopna se konsolidovat, ne kvůli evropským volbách, ale díky vnitropolitickým tématům, pak bude lépe, když předčasným volbám ponechá průchod, byť procedura k jejich vypsání je složitá a bylo by lépe ji nespouštět. Ale teprve v nich je možné bojovat o vládu. V evropských volbách se tak nedělo a dít nemělo.
