Evropské volební paty

V každém případě jsou důsledky takovýchto volebních výsledků velice konkrétní a mnohdy se projevují potížemi či dokonce nemožností efektivně rozhodovat a vládnout.

Nemožnost efektivně rozhodovat a vládnout se nejvíce projevuje v malém postupu reforem, které by prospěly jak zavedeným, tak novým evropským demokraciím. Prvně jmenované se obtížně rozhoupávají ke změnám, které by rozhýbaly někdy příliš svázané pracovní trhy, a ty druhé zase nenacházejí odvahu či chuť dokončit přeměnu někdejších státně dirigistických ekonomik. Na zavedené i na nové evropské demokracie čeká podobné rozhodnutí, jak se vyrovnat s postupným stárnutím obyvatelstva, které volá po penzijní reformě, bez níž dnešní nejproduktivnější ročníky budou mít velké starosti v okamžiku, kdy by si chtěly užít zaslouženého odpočinku.

Nemožnost efektivně rozhodovat a vládnout se projevuje výrazně ve vztahu mezi světem politiků a voličů, které by měli zastupovat. S vytrácející se důvěrou k zavedeným politickým stranám se rozšiřují šance pro extremistické nebo čistě populistické strany a hnutí, jako byli před několika lety v Rakousku Haiderovi Svobodní nebo nyní v Polsku Sebeobrana Andrzeje Leppera. Nákaza je dokonce tak silná, že zasahuje i strany blízké politickému středu, které nejčastěji nesou vládní odpovědnost. Populismus lze snadno vystopovat například v prohlášeních dvou největších soupeřů letošních českých voleb do Poslanecké sněmovny, kde loňské závody v závazcích snižovat daně dnes vystřídaly sliby sociálních dávek nejrůznějšího druhu.

V čem je příčina posunu, který vidíme i v největších a zavedených evropských demokraciích? Je tu zřetelný posun k zúženému chápání politiky jako technologie moci. Odtud soustředění na výsledky průzkumů veřejného mínění, jimiž lze vysvětlit krátkozrakost a krátkodechost politiky. Úzká vazba na výsledky průzkumů veřejného mínění totiž v sobě obsahuje paradox, protože ten, kdo se ohlíží nejvíce na aktuální nálady voličů, už nestihne reagovat na jejich dlouhodobé zájmy a potřeby. Aktuální dojem proto sice může být působivý, ale dlouhodobější bilance, kterou bere volič v potaz při konečném rozhodování, je jen málokdy příznivá.

S politikou jako technologií moci a důrazem na okamžitý dojem a efekt souvisí i přeceňování obrazu politiky v médiích. Kdysi přímé televizní duely špičkových kandidátů navozovaly obraz demokracie v přímém přenosu, dnes se jen výjimečně stanou výměnou názorů, z nichž by si voliči mohli udělat představu, jakou politiku se kandidáti zavazují uskutečnit v případě svého vítězství. I to přispívá k váhání nad volební urnou a pocitu, že politici spolu sice soupeří, ale že mezi nimi nejsou co do zaměření velké odlišnosti. Tento pocit mívají voliči jak v zavedených, tak v nových evropských demokraciích.

Jedním z nápadů, jak se vyhnout nerozhodným výsledkům, bývají návrhy změnit volební systém, především tam, kde se uplatňuje princip ne většinového, ale poměrného zastoupení. I tady převažuje chápání politiky jako technologie. To ale vede k nečekaným kotrmelcům. Prosazení prvků většinového systému vítala Itálie jako recept na letitou vládní nestabilitu v zemi. Když ale premiér Silvio Berlusconi zavětřil vlastní prohru, narouboval do volebního systému prvky poměrného zastoupení, jen aby zvýšil pravděpodobnost těsného výsledku, který by mu dal šanci zůstat ve hře.

I tady je patrné, že za nemožnost efektivně rozhodovat a vládnout mohou překvapivě právě politici, kteří si na tento stav nejvíce stěžují. Bylo by ale chybou svalovat odpovědnost pouze na ně, protože ti, kdo je posílají vládnout, anebo odvolávají, jsou stále ještě občané - voliči.