Fenomen Paroubek

V nedělní debatě v České televizi v pořadu Otázky Václava Moravce to opět jasně předvedl. Zatímco v pátek chtěl podat demisi a v pondělí ji odevzdat na Hradě, v neděli od tohoto kroku ustoupil. A podobně je to s novým zákonem, který připravila právě jeho vláda, jež zavedl bodový systém pro řidiče. Druhý den jeho platnosti Paroubek navrhl, aby na přestupky do novelizace zákona byla vyhlášena amnestie pro řidiče, kteří učiní přestupek. A v rozhovoru pro sobotní vydání Mladé fronty Dnes se zaříkává seriózností a tvrdí, že je zvyklý držet slovo a že nechce mít pověst politika, který nedrží slovo. A přitom o této sebedestrukci, která zcela rozmělňuje jeho obraz, v témže rozhovoru hovoří jako o sebezáchovném jednání a vykřikuje, že netrpí ideologickou předpojatostí a že nenechá za dveřmi stranu, která má šestadvacet mandátů. To podle něj, opět citujme, může učinit jenom někdo, kdo politickou logiku neovládá a dodává: Já tu politickou malou násobilku ovládám.

Bohužel tato násobilka je skutečně velmi malá, jak dokazuje třeba jen letmý pohled do sousedního Německa, kde právě kvůli znalosti velké násobilky vznikla velká koalice, aby do hry nebyla vtažena postkomunistická a populistická levice pánů Gregora Gysiho a Oskara Lafontaina jako nepřijatelný nedemokratický elemnt. Jiří Paroubek je však typ, jak sám řekl, který by v politice uzavřel dohodu s každým, i s Marťany.

Díky tomu se však stává mužem bez vlastností, z něhož vyzařuje jen silná touha po moci. Otázka je, jestli to stačí k tomu, aby vytvořil pevnější vazby uvnitř své strany jiným než zupáckým způsobem, tedy třeba kontrolou hlasovacích lístků svých spolustraníků, jako to učinil minulý týden při volbách nového vedení dolní sněmovny. A to už nehovoříme o tom, jestli je možné tímto chováním si získat voliče při možných předčasných volbách.

Nejspíš to nejde, ale přesto je Jiří Paroubek jako fenomen pozoruhodný zjev. Sociologové hovoří o takovýchto lidech jako o produktech atomizované společnosti, která má málo dětí, málo příbuzných, v níž děti mají méně přátel něž předešlé generace, a díky tomu proměňují nejenom radikálně náš život, ale přeprogramovávají úplně celou společnost. Rodina se právě díky těmto typům stává pozvolna výjimkou. Čím dál víc a víc jsou tito lidé už odkázání jen sami na sebe, jenže sám - jak víme - nemůže nikdo dlouho přežít. Společnost, která ztrácí sociální kapitál už není schopná tvořit společenství, a to je přesně to, co pánové Paroubek a třeba Rath podceňují. To může být hlavní důvod, proč se jich nakonec - právě ze sebezáchovných důvodů - a kvůli znalosti malé politické násobilky sociální demokracie může zbavit. Sóloví hráči bez tváře jsou pro tvorbu jakékoliv komunity v dlouhodobějším horizontu nebezpeční. Politika naopak bazíruje na tvorbě komunity, a to dokonce dvojí: stranické a voličské.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci http://www.rozhlas.cz/cro6/audio/ Radio na přání