Fenomén zelení
To, nad čím se v sobotním Právu rozčiluje bývalý šéf zelených Jakub Patočka, když tvrdí, že Martin Bursík je ochoten pro pár křesel v parlamentu obětovat cokoliv z programu své strany, je situace, kterou prošli před mnoha lety zelení i v Německu. Tam se rozešel s radikálním křídlem Joschka Fischer, jako se u nás s Jakubem Patočkou rozešel Martin Bursík. Argumenty byly velice podobné, i když kořeny, z kterých se zrodily zelení v Německu a u nás jsou zcela odlišné.
Němečtí Die Grünen či jejich jádro povstalo ze studentského protestního hnutí konce šedesátých let: jsou to tedy ti, co plnili náměstí v Bonnu před univerzitou a jinde při mírových manifestacích, kde mluvili spisovatelé Heinrich Böll či Günter Grass a teprve postupně se sjednocovali kolem myšlenky ekologičtější společnosti. Všichni jezdili na kole, nosili džínsy, trička a adidasky a jejich přístup balancoval mezi anarchistickými a idealistickými idejemi.
Naši zelení mají kořeny v disentu a později se rekrutovali ještě z Greenpeace, Hnutí Duha a Dětí Země. Byli podobně nejednotní, rozhádaní i oblečení a taky jako jejich němečtí kolegové na posledním sjezdu dokázali řešit naši zelení hlasovací proceduru pět hodin. I u nás mají svého zastánce mezi spisovateli a sice v osobě bývalého prezidenta Václava Havla, který je hodlá veřejně podporovat.
V okamžiku, kdy Joschka Fischer se rozloučil s naivními představami některých členů, kteří trvali třeba na tom, aby nikdo nebyl v parlamentu víc než jedno období, došlo k rozštěpení a Joschka Fischer si oblékl sako a naučil se vázat kravatu. Tímto symbolickým gestem dal ostatním politickým stranám a občanům najevo, že už dál nehodlá svou stranu oslabovat neustálou rotací a stává se předem vypočítatelným partnerem ostatních politických subjektů.
Podobným procesem prošli zelení profesora Van der Bellena v Rakousku, kteří však v posledních volbách v roce 2002 trochu ztratili proti odhadům, dostali jen devět procent hlasů, protože nedokázali být dostatečně jednotní. Zdá se, že i z toho se nové vedení poučilo a ve straně prosadilo větší disciplínu. Z aktivistické strany se snaží učinit aktivní stranu.
Martin Bursík, který zná dobře politickou scénu v Rakousku i v Německu, tohle všechno ví a zcela pragmaticky odhadl správný moment, kdy bylo možné naši Stranu zelených transformovat na standardní stranu a kdy po podobné nové straně ve veřejném prostoru vznikla přirozená poptávka, protože další nové subjekty se z nejrůznějších hlavně osobních důvodů nedokázaly zřetelně prosadit a profilovat. Pod novými názvy nabízely jen staré tváře a jedinou osobnost, která měla šanci a mohla panu Bursíkovi konkurovat, paní Hybáškovou, ze své kandidátky odstranili.
Martin Bursík, který již jistou zkušenost z politiky má, spolupracoval s Josefem Luxem a jeho lidovci a chvíli byl i ministrem, se nejprve probojoval do čela zavedné strany a pak ořezal politický program od aktivistických hesel, která stranu činila nepřijatelnou pro ty, kteří jsou nespokojení se starými zavedenými stranami. Rozloučil se s legalizací marihuany a i odstoupil od prosazování okamžitého zastavení atomových elektráren, neboť věděl, že oba tyto programové body jsou v českém prostředí nerealistické.
Nejzávažnější argument, s kterým Jakub Patočka v sobotním Právu vystoupil proti současným zeleným, zní: Noví zelení by šli do vlády s každým, jde jim jen o moc a ne o proměnu politiky. S tím lze nejspíš souhlasit, i když snaha získat moc je legitimní pro každou politickou stranu. Za dané politické situace, ale nejspíš skutečně nejde kultivovat politickou kulturu z pozice vládní strany, kde od opoziční smlouvy příliš zdomácnělo korupční prostředí a musí se nejspíš začít s rehabilitací politiky v opozici. Pokud tohle Martin Bursík zvládne, mohl by se on i jeho strana dlouhodobě zabydlet na našem politickém jevišti a získat si obecnější respekt.
