Ferdinand Peroutka

Vzpomínáme-li na něj, nejčastěji hovoříme o tom, že se už ve čtyřiadvaceti pustil v deníku Tribuna do polemiky s Tomášem Gariquem Masarykem, postavil se totiž na pozici jeho předválečných kritiků Josefa Kaizla a Josefa Pekaře, kteří nesouhlasili s jeho pojetím naší protestantské a reformační tradice. V roce 1924 pak tyto své úvahy Ferdinand Peroutka vydal poprvé knižně. Podruhé publikace vyšla o deset let později, kdy se naše republika ocitla, po nástupu Hitlera v Německu, v ohrožení.

Už první slova této dnes již málo známé knihy naznačují, že většina jeho úvah je dodnes velice aktuální. Cituji: "Otázka naší národní povahy stala se v říjnu roku 1918 obzvláště aktuální. Není pochyby, že osudy tohoto státu nedají se trvale zabezpečit sebeskvělejšími aliancemi politickými a že jsou konec konců přímo závislé na vlastnostech a schopnostech, skrytých v naší národní povaze." O kousek dál čteme: "Naše nejmodernější politická historie, s obtížemi našeho exportu i bezradností našeho parlamentu, s půlmilionovou komunistickou stranou, s naším nacionalismem i našimi pacifisty, s naší vládní koalicí i se způsobem psaní "Večera" a "Národní demokracie" a s padesáti články "Času" o politice a náboženství, s dobrodružstvími našich zahraničních zástupců v cizině i s dobrodružstvími cizinců v našich hotelích - to vše je přesným výrazem naší národní povahy."

Stačilo by nahradit názvy tiskovin dnešními tituly a člověk by mohl mít dojem, že ho napsal náš současník.

Kniha má přes dvě stě stránek a je rozdělena do osmi kapitol: Otázka jací jsme, Malý národ a povaha, Umění, národ a svět, Na hřbitově klasiků, Katolictví v Čechách, Národ náboženský, Otázka humanity a Zrození humanity. Je to v tomto směru jedna z nejdůkladnějších prací, jaké u nás byly napsány, i když samozřejmě dnes víc než tehdy víme, že něco jako národní povaha neexistuje, že jde jen o pomocný konstrukt, který nám má pomoci v hlubší sebereflexi.

Začtěme se ještě do jedné ukázky z této knihy: "Naše zeměpisná poloha i politické poměry vydávaly nás ustavičně nejrůznějším vlivům. To byla velmi dobrá škola pro náš rozum. Naučili jsme se chápat vše... Ale sebe inteligentnější orientace nezaručuje ještě nic ze základních kvalit povahy. To jsou vlastnosti původu nerozumového, jsou na rozumu téměř tak málo závislé jako síla svalová. Ani vzdělanost národa není dostatečnou zárukou povahy, vytrvalosti. Mezi tím vším, co víme, je těžko nalézti, podle čeho vlastně opravdu žijeme. Ve shonu našeho opožděného vývoje nemohlo nic u nás zapustit kořeny dost hluboko. Těm všem myšlenkám, které u nás přešly, chyběla solidnost toho, co dlouho zraje na vlastní půdě. To, co nás bystřilo, nás i měkčilo. Nevybudovali jsme si tradice dosti klidné, která jedině mohou býti oporou povaze. Mnoho myšlenek nás jen poprášilo. Naše historie posilovala mozek, ale neposilovala organismus. A tak vše, co děláme, co píšeme, oč se pokoušíme, má jaksi slabé kosti."

Situace, v níž se ocitáme po roce 1989, tato slova každý den jen potvrzuje: Ženeme se ukvapeně vpřed, využíváme možnosti, které nám globalizovaný svět nabízí, ale zároveň z nich máme obavy. Jako individuality vykazujeme úspěchy, ale tam, kde mimořádný výkon vyžaduje institucionální pomoc, ukazuje se neschopnost našeho úřednického aparátu. V zahraniční politice se ani demokratické strany neumějí dohodnout na neoddiskutovatelných prioritách a naopak je zneužívají ve svůj prospěch: snaží se na nich levně profilovat, a tím naši pozici v Evropě ohrožují. Slova fungují jen jako nálepky na jedno použití a zítra se k nim politici už neznají. Demokracie je pro nás příliš složitý organismus, který bychom nejraději nějak zjednodušili, abychom z ní odstranili riziko, i když právě to je nedílnou součástí závazně žitého života. Peroutkova velikost je v tom, že on tohle všechno o nás věděl už v pětadvaceti před více než osmdesáti lety. Naše malost je v tom, že jsme se od té doby neměli možnost příliš změnit. Dějiny nám k tomu nedaly moc příležitosti. Posledních sedmnáct let je příliš krátká doba. Tomáš Garique Masaryk hovořil o tom, že potřebujeme ke změně alespoň padesát let. Doufejme, že tentokrát je budeme mít.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .