Francie Villepin chystá dekretový režim

Zkušenost evropské integrace učí, že úspěšněji se této role dokáže zhostit spíše menší než větší země, protože velké země, které mají ve hře své velké zájmy, se nedokážou přes tyto velké zájmy přenést. Proto bylo loni v prvním pololetí nakonec tak úspěšné Irsko, které zprostředkovalo dohodu o nominaci nového předsedy Evropské komise a které ostatní dovedlo i ke shodě nad textem evropské ústavní smlouvy. Opačným případem je Francie, jejíž prezident předsedal unii v druhé půli roku 2000. Chirac jako předsedající dovedl tehdejší patnáctku k úmornému summitovému maratonu, ze kterého vzešla dosud platná smlouva z Nice, o které níž skoro všichni tvrdí, že se musí změnit.

Oč tedy hrálo v prvních šesti měsících letošního roku Lucembursko a jeho premiér Jean-Claude Juncker a co bylo příčinou, že nakonec neuspěl? První položkou v seznamu lucemburských předsednických úkolů bylo vykličkovat z patálie s opakovaným nedodržováním limitu rozpočtového schodku.

Snížit schodek ve státním rozpočtu ale nejčastěji znamená škrtat ve výdajích a to se chronickým hříšníkům, Francii a Německu, nechtělo. Paříži se nechtělo proto, že se už obávala o výsledek květnového referenda o evropské ústavní smlouvě, a Berlínu se zase nechtělo kvůli tomu, že ve vzduchu byly cítit volby, což je čas, kdy málokterá vláda dostává úporné záchvaty spořivosti. Unijní pětadvacítka se nakonec pod lucemburským vedením dohodla na uvolnění pomyslného rozpočtového opasku, který se takřka všem zdál příliš utažený. Takže bod pro Jeana-Claudea Junckera.

Za vzájemného a halasného ujišťování všech členů unie, že na takzvané lisabonské strategii z roku 2000 se v zásadě nic nemění, se na jarním summitu Lucembursku podařilo všechny přimět k přiznání, že klíčem k evropskému úspěchu je ekonomika. Takže další bod pro Jeana-Claudea Junckera.

Co se zvrtlo, že lucemburský premiér, který je dnes mezi evropskými šéfy států a vlád služebně nejstarší, ve finále nedal dohromady dohodu o příští podobě společného rozpočtu? Největší překážku představuje dvojí referendové "ne" evropské ústavní smlouvě z Francie a Nizozemska na přelomu května a června. Tím se spustila debata o tom, co se občanům Evropské unie na její dnešní podobě nelíbí a kolik z odmítavých hlasů poslali voliči ne do Bruselu, ale například do Paříže svému prezidentovi.

Právě Jacques Chirac, ačkoli měl zpytovat vlastní svědomí, ale před červnovým summitem rozehrál hru, kterou chtěl dostat do kouta britského premiéra a přimět jej k ústupku. Londýn měl takříkajíc slevit z vlastní pracně vybojované slevy a začít platit do bruselské pokladny více než dříve. Tony Blair jako protitah rozehrál téma nákladné společné zemědělské politiky, z níž má největší prospěch Francie. Střet dvou evropských velmocí zadělal na unijní malér.

Když se perou velcí, tak menší uspějí, jen když zprostředkují dohodu. Za daných okolností nejspíše nebyla možná. Ale lucemburský premiér svou šanci propásl ve chvíli, kdy při vyjednávání de facto přijal francouzskou obhajobu nynější struktury unijního rozpočtu. Junker, který přišel o své vytoužené vítězné finále, nedokázal na konci lucemburského předsednictví zakrýt trpkost. Říká se, že v Čechách nikdo není prorokem. Lucemburskému premiérovi ale může být útěchou, že právě on má doma své jisté. Když prohlásil, že pokud Lucemburčané v červencovém referendu odmítnou evropskou ústavní smlouvu, složí svou funkci, tak mu většina voličů minulou neděli svým "ano" vzkázala, že hlavní je, aby jejich oblíbený politik nadále zůstal v čele vlády. Junckera to může těšit. Zároveň je ale příliš zkušený, aby nevěděl, že hlasy lucemburských voličů na záchranu evropské ústavní smlouvy nemohou stačit.