Francouzským socialistům hrozí rozdělení
Stačil jediný rok, aby se strana, která mohla doufat ve vítězný návrat do vlády, otřásla v základech. Loni na jaře se ve Francii po regionálních volbách mluvilo o "rudé záplavě", protože barva levice převládla na politické mapě země. A protože na pravici se rozrůstal spor o nástupnictví po prezidentovi Chirakovi, bylo snadné živit naději na odvetu za rok 2002, kdy se kandidát socialistů překvapivě nedostal do druhého kola soutěže o nejvyšší úřad v zemi.
Dnešní pohled jakoby neměl s loňskem nic společného. Strana, která měla v osobě Françoise Mitterranda čtrnáct let svého člověka v Elysejském paláci, najednou neví kudy kam a její předáci ztrácejí čas a energii ve vzájemných půtkách. Proč vypukl tento spor o Mitterrandovo dědictví? Možná, protože jeden z nejprozíravějších francouzských politiků socialistickou stranu stvořil, vybudoval a přivedl k volebním vítězstvím, ale jeho odchod ji zastihl nepřipravenou a také zkostnatělou a zpohodlnělou dlouhodobým podílem na moci.
Zkušenost s odchodem do řad opozice udělalo více stran a ne vždy byl sestup tak propastný. Předáci francouzských socialisté se ale dopustili té chyby, že v očekávání příštích výher začali více myslet na své osobní ambice než na soudržnost své strany. Startovní výstřel odpálil Laurent Fabius. Bystrý, nadaný politik, o jehož kvalitách svědčí, že z něj v roce 1983 François Mitterrand udělal premiéra, ačkoli mu bylo teprve šestatřicet let.
Udělat tak brzy takovou kariéru má ale své úskalí. Rychlý vzestup sebou často nese pocit, že po jednom dobytém vrcholu musí přijít ještě další. Dokud ale byl naživu Mitterrand a dokud před pěti lety po prohraných prezidentských volbách neodešel do předčasné politické penze všemi respektovaný Lionel Jospin, nemohl Fabius na nejvyšší politické mety pomýšlet. Lákavou příležitost odlišit se od ostatních našel v diskusi o evropské ústavní smlouvě. Ačkoli loni v prosinci se ve vnitrostranickém referendu většina socialistů vyslovila pro její schválení, Fabius se rozhodl vsadit na širší nálady voličů a postavil se proti.
Strašák likvidace francouzského sociálního modelu zapůsobil. Mezi odpůrci evropské ústavní smlouvy, kteří ji v květnovém referendu odmítli, tvořili stoupenci levice rozhodující díl. Jenže každá výhra má svou cenu. V případě Fabiusova vítězství tou cenou bylo a je nynější vnitřní rozdělení francouzských socialistů. Debatu o evropské ústavní smlouvě vystřídala diskuse o dalším směřování strany, v níž ožívají nálady návratu k levicovým kořenům, které při nynějším úpadku francouzských komunistů vyhlížejí jako pokušení přebrat s jejich slovníkem i jejich voliče.
Kalkul s ostrou zatáčkou doleva ale vychází z mylných předpokladů. Průzkum z minulého týdne dokázal, že příznivci krajní levice dávají přednost tradičním hlasatelům této politiky a že předáci socialistů u nich propadají bez ohledu na to, zda jsou umírnění, či radikální. Levotočivý manévr by navíc znamenal riskovat možná něco mnohem významnějšího, totiž přízeň středových voličů. Právě tito voliči na začátku 80. let minulého století svými hlasy přivedli francouzskou levici k moci. Právě jejich hlasy budou za necelé dva roky rozhodovat, kdo se nastěhuje do Elysejského paláce a kdo bude mít většinu v Národním shromáždění. Pohled na tradiční poprázdninové sněmování francouzských socialistů v La Rochelle ukázal, že překonat současné rozdělení bude nanejvýš obtížné.
Očekávaný listopadový sjezd by tak mohl vstoupit do dějin této strany paradoxně tím, že by přinesl její rozpad. Fabiusův slogan "Lepší Bové než Sarkozy" je v tomto ohledu čitelný, protože dává přednost extrémně levicovému agitátorovi před současným ministrem vnitra. Takové horování pro autentické hodnoty levice má jednu nepřehlédnutelnou slabinu. Pronáší je politik, kterého kdysi do úřadu premiéra povolal Mitterrand, aby prosazoval liberálně střiženou politiku, a Laurent Fabius mu toto přání bez výhrad plnil. Jeho chybou proto dnes není, že je příliš levicový, ale že není důvěryhodný.
