František Filipovský

Nejen s poslechem rozhlasu začínal František Filipovský (23.9.1907 - 26. 10.1993) v Přelouči, kde se narodil. Jako student hrál u několika vesnických divadelních společností a po maturitě se rozhodl studovat na Filosofické fakultě v Praze estetiku a dějiny umění. Byl mistrem drobných portrét(k)ů. Dokázal na malé ploše , třeba jenom epizodní role, patřičně zvýraznit nejdůležitější postřehy z charakteru své postavy. Sám vyprávěl, že nejraději hrajetakového drobného človíčka, který se pachtí životem za kouskem obyčejného lidského štěstí, které když potom na konci potká, rozpačitě se ohlíží kolem sebe, jako by se ptal, jestli mu vůbec patří... V herecké knížce Františka Filipovského jsou zapsány stovky rolí v divadle, v rozhlase a stejně velké příležitosti mu nabídl film i televize. Dlouho se dík jeho filmovým postavám zdálo, než začal hrát role přiměřené svému věku, že jakoby nestárne. Od kolegů mu proto patřily stejné vtípky, které v životě provázely paní Ljubu Hermanovou... Vždyť nakonec i památné studentské role v komediích Martina Friče hrál František Filipovský až po třicítce - v době, kdy měl svá studentská léta už dávno za sebou...

Po válce v roce 1945 se František Filipovský stal členem naší první scény a v Národním divadle byl vyhlášeným členem Klubu dobráků, což je mezi herci - šlechetný a proslulý společek na trápení všech a všemi. Tak to alespoň píše kronikář Klubu dobráků a dlouholetý kamarád Františka Filipovského herec Bohumil Bezouška. Mimochodem byl to právě on, kdo ve francouzském filmu Otec, služka a já daboval jednu menší roli. Na tom by ovšem asi nebylo nic tak zajímavého, kdyby se v tomto filmu poprvé hlasem Bohumila Bezoušky nepředstavil českým divákům francouzský komik Louis de Funés. Svoje geniální alter ego našel rtuťovitý Francouz až o rok později v českém dabingu filmu Výhodná koupě. Louis de Funés a František Filipovský - to bylo vynikající spojení - a nejenom hlasové komiky! Pamětníci Filipovského Harpagona z Národního divadla našli společné momenty v herectví obou komiků, jak v Molierově komedii na jevišti, tak i na filmovém plátně. František Filipovský, po němž je dnes pojmenována také cena za nejlepší výkony v českém dabingu, dlouho odmítal upřímné pocty svému hlasovému mistrovství, které tak přesně patří naturelu i tváři francouzského herce. Vyprávěl, že ho přesvědčil (a taky zbavil nepříjemných mindráků) až Miroslav Horníček příkladem z historie: Dobrý překlad je vlastně nové umělecké dílo. Vrchlický přeložil Cyrana z Bergeracu takovým způsobem, že si na slavné verše v originále ještě dlouho po něm nikdo netroufal... A s herectvím Františka Filipovského je to zrovna tak. Byl to nezastupitelný originál, nejen v práci před mikrofonem - jsou tu filmové a divadelní role nebo charaktery postav, které si ještě dnes jako by přivolávají jeho obraz. Myslím, že jenom opravdu výrazné a velmi osobité herectví má takovou sílu, že zůstává stále živé a přítomné, i když ten, komu patřil velký herecký talentuž mezi námi není. František Filipovský zemřel 26. října před sedmi lety.