František Sádek – muž, který filmovou slávu vyměnil za odboj

Čtěte také

Dlouholetý ředitel Krátkého filmu Pixa byl schopný. Zřejmě ale všeho

Takových filmařů bylo u nás mnoho, s různým stupněm služebnosti. Místo toho natočil dva celovečerní filmy, pak se zachoval podle svého přesvědčení a skončil na šest let ve vězení. František Sádek, jméno dnes téměř zapomenuté.

Komedie z jiného světa

Na jméno Františka Sádka dnes narazí jenom fajnšmekři věnující se historii českého filmu. Jde o režiséra dvou komedií z období takzvané Třetí republiky: Parohy (1947) a Červená ještěrka (1948).

Film Parohy se nakonec stal prvním poválečným filmem Oldřicha Nového, ve kterém měl za partnerku herečku Sylvu Langovou – brzy poté opustila Československo a provdala se do Velké Británie. Film dnes stojí za pozornost především kvůli umělecké spolupráci Josefa Svobody a Alfréda Radoka.

Čtěte také

Jaroslav Nachtmann. Spolupracovník gestapa, který poslal na smrt dvě stě lidí

Červená ještěrka je pak jakousi variací na maloměstské komedie poláčkovského střihu, ale v daleko laskavější podobě. Děj se točí okolo oblíbeného motivu příjezdu divadelního souboru do maloměsta, jehož honoraci – a především její pánskou část – uvede hvězda souboru svým vystoupením takřka do stavu vytržení.

Nechybí odkaz na Fričovy študácké filmové komedie (zmizelého profesora biologie si tu zahrál Jindřich Plachta), ale celý film se nese v duchu spojení idylických dob s jejich s kritikou maloměstské zatuchlosti, stejně komické jako pokrytecké.

Navzdory své dobové oblibě oba Sádkovy filmy dnes nepatří mezi stálice předúnorové produkce českého filmu. Ale čestně splnily dobový účel a v kinematografickém úhoru budovatelských filmů přelomu 40. a 50. let zahřály diváky svým humanistickým espritem a jemným humorem. Jsou to úsměvné taškařice z doby secese a meziválečného světa, jakási česká ozvěna tvorby francouzského režiséra René Claira. Filmy, které se do světa agentů a úderníků nehodily. Ostatně stejně jako jejich režisér.

Osudové zatčení Karla Pecky

V době, kdy Červená ještěrka s Vlastou Fabiánovou, Jindřichem Plachtou a Václavem Voskou sklízela úspěch v kinech (na film přišlo bezmála dva a tři čtvrtě milionu diváků!), se jejímu režisérovi už rychle krátil čas na svobodě. Už od podzimu 1948 přemýšlel za pomoci svých přátel, především budoucího spisovatele Karla Pecky, jak se začít stavět na odpor vůči režimu, který to tu po únoru 1948 vzal do ruky.

Čtěte také

Svoboda je schopnost být svoboden, štěstí být šťasten, říkal Miroslav Horníček

Zlomovým okamžikem se stalo zmizení Karla Pecky, který se po dvou vydaných číslech odbojového časopisu Za pravdu nakonec rozhodl přejít hranice a byl zatčen 25. května 1949 na nádraží v Tachově. I s kufrem, v němž se nacházelo i několik výtisků zmíněného časopisu (blíže o případu pojednává studie „Podkopávej ze všech sil dnešní režim!“ Petra Blažka z revue Paměť a dějiny 01/2007).

Roztočil se vyšetřovací kolotoč. V knižním rozhovoru s Janem Lukešem Hry doopravdy (vyd. 2008) se Pecka k celému případu vyjádřil tak, že se pokusil včas varovat spolupracovníky, aby stihli uniknout zatčení, ti ale situaci buď podcenili, nebo prostě věřili, že Pecka nic neprozradí.

Buď jak buď, Pecka nakonec podlehl a své spolupracovníky StB prozradil. Jak po letech prohlašoval, samotný časopis měl údajně v kufru jako doklad své odbojové práce, jakési razítko pro další protikomunistickou činnost na Západě.

Režisér František Sádek|foto:Národní filmový archiv

Sádkův autorský podíl na vydávání časopisu dnes těžko určit, zjevně psal články s kulturní tematikou, mimo jiné sarkastickou recenzi filmu Mladá Garda (1949) režiséra Sergeje Gerasimova.

V každém případě – tresty za samizdatové vydávání této komunistům jednoznačně nepřátelské tiskoviny byly vyneseny rychle a jejich podoba byla drastická. František Sádek s Vladimírem Valentou byli odsouzeni na 12 let, Antonín Řežáb a Karel Pecka dostali o rok méně.

Celý případ časopisu Za pravdu se ještě stal předmětem vyšetřování v dalším politickém procesu, ve kterém šlo nejen o distribuci časopisu, ale i přechody hranic a závažnější odbojovou činnost „agentů – chodců“, zejména Františka Zahrádky, porevolučního spoluzakladatelé Muzea třetího odboje v Příbrami. V tomto druhém procesu bylo odsouzeno dalších dvacet osob.

Už jen druhé housle 

František Sádek byl podmínečně propuštěn v roce 1956, po obnovení procesu, ve kterém byl Vladimír Valenta zproštěn viny pro nedostatek důkazů (!). Sádek se dostal na svobodu 26. dubna 1956.

Čtěte také

Talentovaného architekta Rudolfa Lukeše vyhodili z Barrandova. Proslavil se ve světě leporely

Šanci na samostatnou režijní práci už ale nikdy nedostal, a také z rozpracované adaptace Branaldova románu Severní nádraží, na které před zatčením pracoval právě s Vladimírem Valentou, už nebylo nic. Od 60. do 80. let pracoval už jen jako pomocný režisér na filmech velmi rozdílné kvality a uplatnil se také jako překladatel v dabingu.

Sádkův případ je ojedinělý – jde zřejmě o jediný takto jednoznačný příběh protikomunistického odbojáře z řad českých filmařů. Zároveň s sebou nese řadu otazníků. Sádek byl o generaci starší než jeho kolegové z odboje, jako vystudovaný právník musel tušit, že se komunistické pořádky budou prosazovat nepředstavitelnými metodami, přesto do akce okolo časopisu Za pravdu šel.

Těžko soudit, jak reálně viděl svou další perspektivu v poúnorové kinematografii nebo zda – jako Karel Pecka – uvažoval o exilu. Stejně tak dodnes není zcela spolehlivě vysvětlená účast jeho tchána Miloslava Cettla na Peckově zatčení. Tyto a další otazníky se pokoušíme alespoň poodkrýt v tomto vydání Portrétů.