Gdaňský přístav
Smějí politické symboly přežívat, i když je to ekonomicky neobhajitelné? V Polsku se takový případ dlouho řešil. Z loděnic v Gdaňsku vzešla Solidarita, první svobodné odborové hnutí v komunistickém bloku. Dokázalo povalit režim. A protože se to navíc povedlo prostřednictvím svobodných voleb, byla Solidarita nadějí a inspirací pro demokraticky cítící lidi ze všech sovětských satelitů.
Ale jak říká Francois Villon: "Kdeže ty loňské sněhy jsou!". Solidarita se dávno rozpadla a její pohrobci se k ní hlásí jen slovně. Svobodná společnost a její nezbytný doprovod, nemilosrdná hospodářská konkurence, otřásla také kolébkou Solidarity.
Ubývalo zakázek, výroba se prodražovala, loděnice se propadaly do červených čísel. Hrozilo i zavření podniku, což by pro Polsko nebyl jen ekonomický, ale především politický a emotivní problém velkého kalibru.
Těžko se divit polským vládám, že se snažily udržet gdaňské rodinné stříbro při životě za každou cenu - za cenu přímých finančních dotací, půjček, daňových odpisů i bankovních záruk
Zároveň je těžké divit se Evropské komisi, když Varšavě vyčítala, že tím vším porušuje evropské zásady konkurence a neférově udržuje při životě nerentabilní podnik. Z čistě ekonomického hlediska je totiž záležitost jasná: dotace pro gdaňského loďaře značně ztěžuje život loďaři v Rotterdamu či v Le Havru.
Výsledný kompromis je typicky unijně-evropský. Dotace v celkové výši 251 milionů euro si loděnice budou moci ponechat, ale jejich nynější ukrajinský vlastník bude muset produkci omezit na třetinu. Je to každopádně lepší než pád loděnic, který by musel zamrzet i v Česku.
