Gilad Šalit a jeho svoboda

Placení výkupného únoscům zůstává námětem detektivních seriálů, ale občas dokonce i politického zpravodajství. Jako v případě izraelského vojáky Gilada Šalita, kterého příslušníci hnutí Hamas a dalších dvou uskupení unesli v červnu roku 2006 z izraelského území do Gazy. Od té doby nebylo jasné, jestli vůbec žije, až na jeden dopis, který Šalitovým rodičům přišel s ročním zpožděním. Teprve před pár týdny Hamas poskytl čerstvou videonahrávku, která měla definitivně dokázat, že Šalit únos i věznění přežil a čeká na své vysvobození. To nakonec trvalo tři a půl roku, a podle optimistů už může přijít každým okamžikem.

Šalitovo propuštění je podmíněno zaplacením určité hodnoty. Na rozdíl od klasických kriminálních únosů mají politicky motivované činy tohoto druhu poněkud jiné cíle i jiné konce. Získání Šalita bylo pro Hamas velkým propagandistickým vítězstvím, a také určitým zabezpečením proti útokům Izraele na své nejvyšší vedení. Samotný Hamas například před dvou set tisícovým davem na oslavách svého založení předvedl scénku, v níž muž v izraelské uniformě škemral o milost. Naopak z hlediska Izraele a jeho vlády byla neschopnost vysvobodit svého občana ze zajetí velmi tíživá. Izraelská armáda je obecně známa svým zvláštním étosem, který vyžaduje, aby vojáci třeba i s nasazením života zajistili, že nikdo nezůstane zajat a opuštěn. Mimo jiné právě na tom stojí důvěra vojáků, s níž jdou do boje - totiž že i kdyby se jim něco stalo, někdo jiný se bude maximálně snažit, aby nezůstali napospas. To byl tradičně také jeden z důvodů, proč izraelská armáda byla schopna porážet atomizované a vnitřně nesolidární arabské armády.

Tento přístup Izraelci uplatňovali i v případě mrtvých těl padlých, a to jen proto, aby příbuzní věděli, že jejich blízcí jsou opravdu mrtví, a také aby je mohli důstojně pohřbít. Přesto se ne vždy dařilo tento přístup uplatnit důsledně, neboli slovy bývalého generála a současného ministra obrany Ehuda Baraka, armáda každého přeživšího dostane domů, ale nemůže to zaručit okamžitě. Izraelským traumatem například zůstává osud pilota Rona Arada, který se dostal do rukou libanonského hnutí Amal v roce 1986. Izraelci pak dva roky jednali o jeho propuštění, aby se pak náhle Arad ztratil, a od té doby po něm není vidu ani slechu. Podle libanonských zdrojů zahynul při pokusu o útěk, podle některých názorů byl předán Íránu. Neúspěšný byl také pokud násilím vysvobodit Nachšona Wachsmana, jenž byl palestinskými teroristy unesen v roce 1994. I když se rozvědce podařilo získat velmi kvalitní informace o tom, kde je ukrýván, jeho únosci ho popravili okamžitě poté, co zjistili, že se izraelské komanto pokouší ho vysvobodit.

A tak jedinou spolehlivou, ale zdlouhavou cestou bývá výměna. Izrael už provedl řadu výměn zajatců s hnutími, jako je Hamás nebo Hizballáh. Nejznámější je výměna z léta roku 2008, kdy Izrael za získání tří mrtvých těl a jednoho živého člověka propustil mnoho set palestinských vězňů, z velké části teroristů. Čtenářům arabského tisku tehdy ovšem neuniklo, že tamní novináři se s určitou závistí podivovali dvěma faktům. Zaprvé tomu, že propuštění vězňové nevypadají po letitém věznění jako kostlivci, jak by se jim stalo v případě, kdyby byli v zajetí arabském, a také se divili, že Izrael je i za mrtvá těla ochoten zaplatit takovou cenu.

Podobně byla koncipovaná i výměna uneseného Gilada Šalita za další stovky vězňů. Mezi muži vytipovanými k propuštění jsou desítky těch, kdo se podíleli na velmi krvavých teroristických útocích, jako bylo zničení diskotéky v Tel Avivu, pizzerie v Jeruzalémě nebo hotelu v Netanji - každý z těchto útoků si vyžádal desítky mrtvých. Proto byla určitá část izraelské veřejnosti proti propuštění těchto pachatelů, byť i za cenu, že Šalit zůstane i nadále v zajetí. Proti tomuto obchodu hovoří také skutečnosti, že propuštění organizátoři atentátů se rychle vracejí k činnosti, a způsobí další ztráty životů. Tito teroristé jsou navíc doma oslavováni jako hrdinové - jak se to stalo v případě loňského propuštění Sámira Kuntara, který vyvraždil celou jednu izraelskou rodinu. Naprostá většina Izraelců, necelých 70 procent, se nicméně domnívá, že propuštění vězněného vojáka stojí zato, i když bude znamenat svobodu pro teroristy. Osud Šalita byl pro veřejnost velmi tíživý a mnozí lidé vyčítali zejména expremiéru Olmertovi, že nedokázal Šalita vyprostit dříve. Před sídlem premiéra se konala pravidelná shromáždění, která na premiéra vyvíjela nátlak. Tím vším však také zároveň vlastně aktivisté zvyšovali cenu, kterou za Šalita Hamas požadoval.

Až bude Šalit propuštěn na svobodu, bude to vítězství obou stran, jak jeho rodiny a celého Izraele, ale vítězství bude slavit i hnutí Hamas. I to vlastně cosi vypovídá o povaze celého konfliktu.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .