Gross sjednotitel?
Lopotná cesta Stanislava Grosse za sestavením nové vlády je založena na jednom zdánlivě samozřejmém předpokladu - tím je jednota sociální demokracie. O co jiného by se měl současný lídr ČSSD opírat, než o bezvýhradnou podporu vlastní strany. Tím spíš, že spekulace o síle budoucí vlády oscilují kolem čísla sto jedna, tedy kolem nejnižšího možného počtu poslanců zaručujícího křehkou parlamentní většinu.
A pro tuto variantu je životně důležité, aby v rozhodujících chvílích zvedli ruku pro vládu všichni sociálně demokratičtí poslanci. O tom, že to není samozřejmost, se mohl často přesvědčit Grossův předchůdce Vladimír Špidla. Ostatně právě rozpory uvnitř nejsilnější vládní strany byly hlavní příčinou pádu Špidlova kabinetu. Pokud nechce Gross vykročit ve Špidlových šlépějích, musí stranu sjednotit.
Alespoň co se vystupování na veřejnosti týká. Způsobů, jak toho dosáhnout, existuje samozřejmě hned několik. Pokud by byl Gross charismatickou osobností, mohl by sjednocení docílit silou vlastní osobnosti. I když ho někteří sociální demokraté označují za našeho Standu, nezdá se, že by právě na charisma mohl Gross sázet. Zbývají tudíž další varianty. Jednou z nich je zastrašování. Třeba tím, že sociální demokraté kvůli vlastní nejednotnosti přijdou o moc a tím pádem její členové o vlivné posty. Samozřejmě tyto argumenty mohou být podpořeny i jinými, které může Gross načerpat z pozice ministra vnitra.
Dalším způsobem je otupení nespokojenosti případných rebelů tím, že jim Gross nabídne nějakou funkci. V podobném stylu kočíroval nejednotné sociální demokraty Miloš Zeman. Například o Petře Buzkové se vyjadřoval velmi nelichotivě, přesto mu nevadilo, že jedna z jeho kritiček zastávala vysokou funkci v poslanecké sněmovně. Stanislav Gross patrně vsadí na kombinaci zmiňovaných variant. Jinak se mu vnitřně rozpolcenou sociální demokracii nepodaří sjednotit.
Což by znamenalo krach jeho jednání o nové vládě a nejistý osud další Grossovy politické kariéry. Zatím o kompaktní sociální demokracii nemůže být ani řeč. Názorným příkladem jsou komplikace, které provázejí Grossovo vyjednávání o nové vládě. Část sociálních demokratů se nechala slyšet, že jim ve Špidlově kabinetu vadila přítomnost unionistů. Proto by si je v nové vládě nepřáli. Problém je v tom, že hlasy unionistů Gross potřebuje. A vedení Unie svobody-DEU jednoznačně tvrdí, že buďto účast ve vládě, nebo odchod do opozice. Další dilema, které musí Gross řešit, je spolupráce s komunisty. Část ČSSD je pro levicovou vládu s KSČM, jiná část naopak varuje, že by to mohl být začátek konce sociální demokracie.
A navíc si nepřeje žádnou formu spolupráce s komunisty, tedy ani nějakou variantu opoziční smlouvy. Někteří lidé z tzv. křídla Miloše Zemana si zase pochvalují, jak výborně fungovala spolupráce s občanskými demokraty v dobách opoziční smlouvy. Proto by se nebránili obnovení podobné spolupráce. Všechny tyto nálady se odrážejí v Grossově vyjednávání. Patrně proto zdánlivě nelogicky kontaktoval opoziční komunisty a občanské demokraty s nabídkou podílu na moci, přesto že může operovat s těšnou většinou založenou na bývalé koalici. Zkrátka Gross si kvůli situaci v ČSSD nemohl dovolit preferovat jenom jednu variantu. Až dospěje do fáze, kdy se rozhodne pro definitivní složení budoucí vlády, musí o něm přesvědčit všechny sociální demokraty, což nebude vůbec jednoduché.
Pokud se mu to podaří, půjde pouze o dočasné uklidnění. Sociální demokracie je totiž značně nesourodý celek, který držela pohromadě vidina moci. Ta se momentálně rozplývá a dramatický zvrat by neměla přinést ani horko těžko poslepovaná vláda. Takže za pár měsíců pod vlivem prohraných senátních a krajských voleb a tváří tvář relativně nízkým volebním preferencím může krize sociální demokracie vypuknout nanovo. Tím spíš, že Miloš Zeman po prohrané presidentské volbě vyhlásil válku Vladimíru Špidlovi a Stanislavu Grossovi.
Prvního z nich už odstřelil, druhého teprve zahnal do kouta. A z něj se bude těžko unikat. Zeman totiž moc dobře ví, na jak chatrných základech je ČSSD postavena.
