Hektické diskuse o další fázi reformy
Schodek běžného účtu platební bilance je za celý loňský rok ještě vyšší, než očekávali ekonomičtí odborníci. Výsledek je pro ně zklamáním. Tím spíš, že se platební bilance poprvé od roku 1997 dostala do záporných čísel. Když se k tomu přidá další fakt, že se v loňském roce zvýšil státní dluh téměř o sto miliard korun, není to zrovna optimistický pohled na stav českého hospodářství.
Neteční by k tomu neměli být ani občané. V přepočtu na hlavu každý obyvatel České republiky na konci loňského roku dlužil průměrně přes 48 tisíc korun. Za poslední rok se jeho fiktivní závazek zvýšil téměř o 10 tisíc korun. Zkrátka čísla jsou to alarmující a výrazným způsobem by se neměla měnit k lepšímu ani letošní rok. Názorným příkladem může být odsouhlasený rekordní schodek státního rozpočtu na rok 2004 ve výši 115 miliard korun.
Aby těch špatných zpráv pro Špidlův kabinet nebylo málo, dnes ve sněmovně zavládl zmatek kolem vládního návrhu na vydání dluhopisů, které měly pokrýt výraznou část rozpočtového schodku. Nejprve byl návrh zamítnut, což by znamenalo, že vláda by musela hledat chybějící peníze někde jinde nebo by musela výrazně škrtat na straně výdajů, případně by musela svůj pokus ve sněmovně zopakovat. Nakonec se podařilo vládní koalici kvůli údajné procedurální chybě zákon protlačit do prvního čtení. Samozřejmě to neznamená, že má vyhráno. Absence koaličních poslanců především z řad Sociální demokracie při prvním neúspěšném pokusu dokázala nedostatečnou komunikaci uvnitř Sociální demokracie.
Právě o ní se v poslední době otevřeně diskutuje. Dokonce 23 poslanců nejsilnější vládní strany podepsalo dopis, ve kterém Vladimíra Špidlu kritizují právě za špatnou komunikaci. Je pravda, že pokud se něco premiérovi nedaří, pak je to předjednání některých vládních kroků ve vlastním poslaneckém klubu. Kdyby tomu bylo jinak, nemohlo by docházet k překvapivým zvratům v návrzích některých reformních kroků. Například vládní strany po složité diskusi nalezly kompromis v deregulaci nájemného.
Zdálo se, že nic dohodu nemůže zvrátit. Během pár dní však byla téměř bezcenným cárem papíru. Vladimír Špidla se totiž dostal do hluboké defenzívy. Někteří sociálně-demokratičtí poslanci se proti růstu nájemného postavili a odůvodnili to přesunem vodného a stočného do vyšší sazby daně z přidané hodnoty. Tento krok společně s deregulací nájemného by podle některých sociálních demokratů neúměrně zvýšil náklady na bydlení. Polemika podle očekávání vyústila v rozhodnutí ČSSD ponechat vodné a stočné v nižší sazbě. Samozřejmě s tím musí souhlasit koaliční partneři.
Pokud by si vedení sociální demokracie počínalo koncepčněji, mohlo by si spoustu nepříjemností ušetřit. Vzhledem k tomu, že ministr financí je sociální demokrat, nic nebránilo straně v tom, aby se připravované reformní kroky nejprve prodiskutovaly uvnitř ČSSD. Po dosažení shody pak mohla své návrhy přednést koaličním partnerům. Ušetřila by si tím spoustu nepříjemností a zabránila by tak chaosu. Právě toto slovo asi nejvýstižněji charakterizuje letošní reformní počínání české vlády. Jakoby pod vlivem rostoucího napětí uvnitř sociální demokracie měla další fáze reformy veřejných financí sloužit k testování poměru sil v ČSSD.
Právě z tohoto úhlu pohledu by na tom nebyl Vladimír Špidla momentálně nejlépe. Pod tlakem svých stranických kolegů mění své postoje, které se dají shrnout do Špidlova výroku - další změny nevylučuji. Přitom už jich v poslední době bylo tolik, že se v tom politici a ekonomové pomalu přestávají orientovat. Pokud Špidla chaos rázně a co nejdříve neutne, může se stát jeho obětí. Současný stav totiž dokazuje, že nemá situaci pod kontrolou a sociální demokraté by mohli být považováni za nedůvěryhodného partnera. Když se k tomu přidá načasování výzvy středočeské sociální demokracie, aby na post předsedy strany kandidoval Stanislav Gross, vypadá to, že v těchto dnech se nehraje ani tak o budoucí podobu reformy veřejných financí, ale o další osud Vladimíra Špidly a tím i celé koaliční vlády.
