Hry na soudce
Média, věčně hladová po pikanteriích a snažící se zapojit konzumenty aktivně do témat, se velmi vděčně chopila rodinných peripetií dvou významných politiků a lidé se v různých anketách vyjadřují k tomu, který podle nich lépe zvládl manželskou krizi. S nevyřčeným podtextem zda je stávající nebo bývalý předseda vlády větší formát.
Čímž se Topolánkovy a Paroubkovy rozpady manželství jakoby dostávají na rovinu veřejného mínění o důvěryhodnosti.
Samozřejmě, že se podobně známí politikové těžkou mohou vyhnout zájmu o své neuspořádané soukromí. A to prakticky všude, kde je demokracie a tedy svobodný tisk. Největší pozornost věnuje těmto věcem zákonitě bulvár. Nejinak je tomu v zásadě i u nás. S tím rozdílem ovšem, že pokušení takříkajíc "svézt se", zejména v tradiční "okurkové sezóně" letních měsíců neodolávají ani seriózní média. Můžeme se sice nad tím pozastavit a říci si, že soukromí předsedů největších politických stran by mohly například nejčtenější deníky sledovat méně. Protože jejich čtenáře to zase tak dalece nezajímá - pokud se rozvraty rodinných krbů nepromítají dramatičtěji do práce politiků. Zřejmě si to vydavatelé ovšem nemyslí a pak je naopak poměrně příjemné zjištění, když třeba z ankety uspořádané na zakázku vlivných novin plyne, že lidé ve skutečnosti mladé družky zralých politiků odcházející od "zasloužilých" manželek a matek berou poměrně okrajově.
A z veřejného pohledu na to, jak krizi oba pánové zvládali snad cosi plyne pro budoucnost. Lidé si totiž myslí, že lépe obstál pan Paroubek. Jenže zatímco jeho manželce se podařilo novinářům prakticky vyhnout a zachovat dekorum, paní Topolánková rozdávala ochotně rozhovory a dokonce kandidovala v loňských senátních volbách v barvách jiné strany. Takže by se asi dalo říci, že určitý podíl na hodnocení mají paradoxně obě opouštěné ženy. Co tedy vlastně v průzkumu dotazovaní lidé oceňovali?
Čímž se vlastně dostáváme k otázce, proč by vůbec měla média ponoukat konzumenty k pitvání číchsi problémů, o jejichž pozadí nadto nikdo vyjma ty, o které jde, nemůže nic bližšího vědět. A zda by se média stojící o nálepku solidnosti neměla držet vůbec víc stranou podobných témat. Ne je snad zcela ignorovat, to u rychle za sebou jdoucích rodinných katastrofách premiérů asi úplně nejde. Ale chovat se prostě zdrženlivěji a vymezit se tak ostřeji proti dryáčnickému bulváru. To by samozřejmě bylo vítané. Ale touha lákat dnes a denně čtenáře a diváky něčím skandálem zavánějícím je v českých zemích příliš silná. Jen letos se například i ty listy, od nichž by to člověk nečekal, poměrně vydatně přiživovaly na sebevraždě skladatele Svobody, a ještě více na zcela absurdním případu mladé ženy, vydávající se za děvčátko.
Už Vladimír Železný coby šéf Novy se nám v devadesátých letech snažil vnutit tezi, že si přece sami lidé přejí televizi nafukující kde jakou marginálii ve zpravodajství, ve kterém se ovšem nedozvíme co se opravdu důležitého ve světě stalo a po kterém následují přinejmenším třetitřídní krváky a horory z dovozu, anebo prachmizerná estrádní tuzemská zábava. Diváci toto chtějí, říkal v podstatě, tak ji pouze vyhovíme. Zdaleka to nebyla celá pravda.Ve skutečnosti by komerční televize mohla být úspěšná se značně vkusnějším, byť především odpočinkovým programem. A podobné je to ve věci nejsoukromějších věcí veřejných činitelů v takzvaně slušných novinách - budou-li je veřejnosti servírovat v menším a nevybízet jí k účasti v protivné hře na soudce tak citlivých otázek, možná ztratí některé čtenáře. Ale dříve nebo později získají jiné, pro které je vše co zavání bulvárem a senzací už dávno nepřijatelné. Konec konců - zmíněná anketa na téma který z oněch dvou politiků si lépe poradil o něčem vypovídá. Drtivé většině dotázaných to bylo úplně jedno.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .
