I z jednoho splněného přání se může stát životní radost

Přání pana Pavla vyslyšela paní Marie. Našla ho v seznamu na www.jeziskovavnoucata.cz, zarezervovala, a pana navštívila i se svým psem Amim. Přišli ještě před Štědrým dnem, nečekali na nic a dorazili potěšit dříve narozeného milovníka psů už v listopadu. Pan Jan si s Amim okamžitě padli do oka, stejně jako s paničkou Marií, a hned se domluvili na dalších návštěvách. Nezastavila je ani pandemická situace, kdy musel být domov uzavřený a trpělivě počkali na příznivější čas. Následně se k „psím návštěvám“ přidal i soused pana Jana. S radostí si také popovídal s Ježíškovým vnoučetem, které laskavě jeho zájem přijalo. Chtěli jsme vědět, proč se paní Marie do domova vrací. Co ji tam vlastně přivedlo. Ale skromně po pracovnici domova vzkázala, že ráda dělá něco, co má podle ní smysl, ale necítí potřebu to dávat na odiv. Je to ostatně hezká ukázka toho, kdo Ježíškova vnoučata často jsou. Děkujeme na dálku.

Návštěva čtyřnohého kamaráda je pro pana Jana největší radostí
Když se pana Jana zeptáte, co ho v životě nejvíce těší, odpoví, že mazlení se s Amim. „Vždy mi zvedne náladu, protože není upřímnějšího a věrnějšího tvora, než je pes. Moc se těším, až bude hezké počasí a budeme se moci setkávat na zahradě. Vážím si toho, že jsou stále lidé s dobrým srdcem, co rozdávají radost druhým,“ říká vděčný muž, který sice zapomíná jméno psa i jeho paničky, ale nezapomíná jejich tváře a radost, kterou mu každá návštěva přináší. Při setkání si vždy vzpomene na předešlé příhody, které spolu prožili. Třeba úplně mokrý obličej od pusinkování s Amim. Pan Jan nepatří mezi zcela osamocené seniory. Má dceru, která je podle pracovnice domova pracovně velmi vytížená, takže návštěvy nejsou moc časté. O to víc jí pak pan Jan s nadšením vypráví, co nového prožil. Většinu dne pak tráví na chodbách a odděleních domova se spolubydlícími, nebo na společenských aktivitách.

Paní profesorka Marie je v domově Dobětice díky své vstřícnosti a laskavosti už trojnásobným Ježíškovým vnoučetem
„Jsem velmi ráda za její energii a ochotu se ve svém vzácném volném čase věnovat našim klientům,“ komentuje sdílení volného času vedoucí aktivizačního úseku Lucie Zavřelová, která je tolik potřebným prostředníkem mezi seniory a Ježíškovými vnoučaty už tři roky. I když přiznává, že jde v předvánočním čase o náročnou činnost, pro nepřetržitou komunikaci s dárci je za projekt velmi vděčná a naplňuje ji. „V minulých letech nebyla z důvodu covidu možná osobní předání. Dělala jsem prostředníka a Ježíškovým vnoučatům jsme volali přes videohovory, natáčeli videa z předání, nebo posílali fotografie s děkovnými dopisy. V loňském roce jsme konečně mohli opět zprostředkovat osobní setkání, která byla hodně emotivní, často docházelo i na slzy štěstí. Některá Ježíškova vnoučata jsem konečně poznala i já osobně. Často se zapojovali do projektu v minulých letech, ale z důvodu uzavření domova jsem dárečky přebírala už jen na recepci. Letos jsme si konečně mohli s některými potřást i pravicí a já jim mohla osobně poděkovat za to, co dělají,“ uzavírá paní Lucie, bez které by pan Jan své dvounohé ani čtyřnohé štěstí nikdy nenašel. Díky všem, kteří dokáží spojit síly, aby podobnou radost seniorům umožňovali!