Imigranti v EU z pohledu východu a západu

Podstatný rozdíl je i v tom, že Evropa zvaná západní má s přistěhovalci zkušenost dlouhou několik desítek let. Před čtyřiceti lety tehdejší západní Německo prožívalo svůj hospodářský zázrak a dokončovalo svou poválečnou obnovu. Pracovní síly odjinud nejenže nevadily, byly naopak vítány, ba dokonce lákány, tehdy hlavně z jihu Evropy.

Tento trend ještě nějaký čas trval a dramatickou proměnu přineslo především až minulých patnáct, dvacet let. Důvody byly v zásadě dva: trvající hospodářská stagnace spojená s narůstajícími demografickými problémy a trvalý proud přistěhovalců do západní Evropy. Důvody jejich rozhodnutí opustit domov byly jednak politické v případech, kdy opouštěli země ovládané diktátory nebo zmítané občanskými válkami, jednak dané hospodářským rozvratem, který měli často na svědomí zase místní diktátoři.

Příval statisíců uprchlíků například z území někdejší Jugoslávie ještě byly země západní Evropy schopny zvládnout, větší starosti začali dělat přistěhovalci, kteří sice vítali sociální zabezpečení, ale vůči společnosti hostitelské země si udržovali odstup, ne-li přímo nepřátelský vztah. Rizika vzniku celých enkláv vynikla v souvislosti s růstem kriminality a s radikálním islamismem.

Znepokojení většinové společnosti obávající se imigračního přílivu nabylo takových rozměrů, že z přistěhovalectví se stal politický problém, který se žádný politik neodváží tak či onak obejít. Důsledky byly zcela zřetelné v letošní debatě nad návrhem textu evropské ústavní smlouvy. Ve Francii se vynořil přízrak polského instalatéra, který se hrne na západ sebrat práci svým kolegům.

Zemím střední a východní Evropy, které loni udělaly z unijní patnáctky pětadvacítku, se mohou zdát právě popsané starosti cizí, přestože se jich tak či onak dotýkají. Prvním důvodem je zmíněný přízrak polského instalatéra, který se stal nechtěným symbolem vztahů mezi novými a starými členy unie. Odráží se v něm nejistota z důsledků rozdílů v hospodářské a tedy i životní úrovni uvnitř rozšířené Evropské unie. Druhý důvod je třeba hledat v prostém konstatování, že když se stanete členem klubu, je přinejmenším nezdvořilé dávat najevo, že vám jsou starosti dalších členů klubu cizí.

Je tu ještě třetí důvod, který se může zdát překvapivý. Nemusí totiž trvat dlouho a především země střední Evropy se budou potýkat s důsledky přistěhovalectví podobnými těm, které známe z Evropy západní. Například hospodářský růst v Česku je takový, že na našem pracovním trhu práci najdou legálně či načerno lidé z Ukrajiny, Běloruska či Moldávie. I když se nezaměstnanost ne a ne hnout pod deset procent, snadno nacházejí práci na stavbách či v obchodech prostě jen proto, že jsou ochotni přijmout takové podmínky a mzdu, místo nichž domorodci raději dávají přednost životu na sociální podpoře.

Země střední Evropy se tak ocitají v dvojznačné situaci. Na jedné straně je láce jejich pracovních sil na západě zdrojem často i imaginárních obav z konkurence, které se nedá odolat a které je proto třeba čelit příkazy a zákazy. Na druhé straně jsou dnes cílovým místem pro ty, kteří hledají práci placenou lépe než v jejich vlasti.

Odpovědí na otázku jak překlenout rozpor mezi postavením země, odkud lidé za prací odcházejí a kam se také za prací přichází, je nutno hledat v základních pravidlech politiky. Jedno z nich říká, že nejsnáze se najde řešení tam, kde se najdou společné zájmy. I když se staří i noví členové Evropské unie ekonomickou úrovní liší, už nyní mají jedno společné. Průměrný věk jejich obyvatelstva roste a všude začíná skřípat systém průběžného financování důchodů, kdy ti, co pracují, svými odvody či daněmi živí ty, co už odešli do penze. Protože množství důchodců poroste, jedním z řešení může být příchod nových lidí hledajících nový domov, ucházejících se o práci a ochotných platit daně. Lávka tohoto řešení je jistě úzká, ale stěží se najde jiná.