Indie je přirozeným partnerem Západu – jenže velké obchody s ní udělalo Rusko

Ale i když je další vzestup Číny vysoce pravděpodobný, zdaleka není jistý. Mohou ho zbrzdit sociální bouře, půtky mezi centrem a příliš sebevědomými provinciemi nebo boj mezi stoupenci a odpůrci demokratizace. A přitom je tu další asijský kandidát na takový vzestup – a ačkoli je v euroatlantickém světě běžně podceňovaný, jeho šance nejsou o mnoho horší než čínské. Indie.

Indie, která co do lidnatosti rychle dohání Čínu a v dohledné době ji zřejmě přestihne, vzhledem k tomu, že na rozdíl od Číny neomezuje porodnost.
Indie se svou překvapivě širokou škálou průmyslových oborů, kam spadá i výroba počítačů a komponent pro vesmírný program.

Indický hospodářský růst byl v posledních letech jen o málo nižší než čínský.
Stejně jako Čína, i Indie je rozsáhlé odbytiště, a nejen pro spotřební zboží, ale také pro investiční celky. Přičemž domluvit se s indickým obchodníkem bývá jednodušší než domluvit se s jeho čínským kolegou. Ze dvou důvodů: jednak proto, že je nám uvažováním a zvyklostmi bližší, a za druhé proto, že v Indii zůstala oficiálním jazykem angličtina. Naštěstí.

Vláda chtěla kdysi v rámci boje proti všemu, co připomínalo kolonizátory, zavést v celé Indii jediný státní jazyk, hindštinu. Vzbudila tím silný odpor, na jihu země, kde byla hindština cizím jazykem, se lidé na protest upalovali – a tak Dillí nakonec ustoupilo.
Byla to šťastná kapitulace, zemi to prospělo i z ekonomického hlediska. Mnohá info-centra, která zodpovídají telefonické dotazy ze západní Evropy, jsou dnes v Indii. Na jazyku se to nepozná, provozovatel centra ušetří, protože náklady jsou nižší než na Západě – a zaměstnanci jsou také spokojeni, protože i tak berou více než kolegové u indických firem.
Že je Čína stálým členem Rady bezpečnosti OSN s právem veta? Ale reforma Rady je už několik let na spadnutí a snad nikdo nepochybuje o tom, že mezi novými stálými členy musí být i Indie.

Na rozdíl od Číny je Indie demokracií: debaty s ní nemusejí komplikovat stálé hádky o lidských právech.

A že se Čína stává i vojenskou velmocí? Na tomtéž pracuje také Indie, která v posledních letech ztrojnásobila zbrojní výdaje. - Dokáže Západ využít zájmu země, které by mohl dodávat zbraně bez obav, že vyzbrojuje diktaturu? Dokáže docenit váhu, kterou bude mít Indie v následujících desetiletích? Dokáže využít zájmu Dillí o velké investiční celky, jako třeba jaderné elektrárny?

Bohužel, Západ v Indii v těchto oblastech silně pokulhává za Ruskem.
Minulý týden si premiér Putin dokázal z Indie odvézt kontrakty za více než 7 miliard dolarů. K dosavadním třem desítkám MiGů-29 přiobjednala Indie nových devětadvacet stíhaček. Letadlová loď Amirál Gorškov, kterou si Dillí koupilo od Ruska už dříve, která však dosud neopustila doky loděnice Sevmaš, bude modernizována tak, aby byla plně na výši doby. Rusko přepustí Indii i kosmické technologie. A především jí prodá, a to je obchod snů, dvanáct až šestnáct reaktorů. Indie prahne po energii a ruské reaktory by do deseti let měly její výrobu zvýšit až o 15 tisíc megawatů.

Což je, při čistotě výroby energie v jaderných elektrárnách, dobrá zpráva pro životní prostředí, a to zdaleka ne jen v Indii.

Ale zároveň je to špatná zpráva pro americké výrobce jaderných technologií, kteří se těšili, že na velkém indickém trhu udělají velké obchody.

Proč se v Indii nedovedli Američané prosadit na úkor Rusů?

U zbraní je to jednoduché. Nerozhoduje nostalgie – to, že zbraně Indii dodávali už Sověti. Rozhoduje dostupnost a hlavně cena. Spojené státy nemají letadlovou loď, kterou by Indii mohly přenechat – a kdyby ji nakrásně měly, bude stát podstatně více než Admirál Gorškov, kterého Rusové po měsících handlování nakonec Indům nechají za 2 miliardy 300 milionů dolarů.

S reaktory je to složitější. Prezident Bush uzavřel s Indy dohodu, kterou se Indii fakticky odpouští nezvaný vstup do klubu zemí s jadernými zbraněmi. Účel dohody byl dvojí: připoutat Indii politicky – a dát vydělat americkým výrobcům atomových elektráren. Dohoda v obou zemích narazila na vážné vnitropolitické překážky. Podstatnější však je, že Indové chtějí po Američanech ještě další krok. Chtějí, aby se Washington začal přiklánět více k nim než k Pákistánu, svému spojenci v regionu – a tradičnímu rivalovi Indie.

Američanům se do toho samozřejmě nechce. Pákistán si proti sobě nemohou postavit, protože potřebují jeho spolupráci v boji proti Al-Káidě a Tálibánu - a nemohou riskovat, že Islámábád, zklamán Washingtonem, bude ještě více posilovat své už tak úzké vztahy s Pekingem.

Ale i když je snaha o neutralitu v indicko-pákistánském sporu pochopitelná a chvályhodná, má svoji cenu: peníze za nové indické reaktory - peníze, které odplynou do Ruska.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.