Írán, bomba a radar

Totožnou, i když vlastně přece jen trochu jinou informaci ve stejnou dobu poskytl nedávno znovu zvolený íránský prezident Mahmúd Ahmadínežád. V rozhovoru s americkými novináři uvedl, že Írán jadernou zbraň nechce a vlastně ani nepotřebuje. Sovětský svaz se prý zhroutil přesto, že jaderný arzenál měl, a Írán se naopak umí ubránit i bez ní. Nicméně Ahmadínežád zároveň odmítl vyloučit, že by se do budoucna nukleární zbraň Teherán mohl rozhodnout.

Oba výroky, popírající atomové sny íránského režimu, jsou zajímavé přinejmenším ze dvou hledisek. Zaprvé proto, že jsou v naprostém rozporu se vším, co Írán v otázce jaderného výzkumu, obranného průmyslu a zahraniční politiky dělá, a za druhé proto, že přicházejí v okamžiku, kdy se režim ocitl mezinárodně politicky i vnitropoliticky na křižovatce.

Začněme otázkou, proč jsou tyto výroky překvapivé. Irán už dříve opakovaně popřel svůj úmysl jadernou zbraň vyvinout a vlastnit. Taní režim však z vlastního jaderného programu udělal vlasteneckou otázku, a prakticky nikdo si nemůže dovolit od takových plánů ustoupit. Slogany o tom, že Írán si nenechá jádro vzít a makety raket doprovázejí nejednu demonstraci. V období, kdy tamní režim ztrácí legitimitu, bude role takových nacionalistických témat jako je údajné "právo na jádro" vzrůstat.

Dále, Írán do vývoje jaderných zařízení, zejména obohacování uranu, investuje gigantické prostředky, a to i v době, kdy se tamní hospodářství i nadále posouvá k okraji propasti. Írán se také rozhodl pro technologii obohacování uranu a stavbu těžkovodního reaktoru, což je technologie, kterou lze snadno konvertovat na výrobu štěpného materiálu pro jadernou nálož. Při tom měl možnost rozhodnout se pro jiné alternativy, vojensky nezneužitelné, a získat k tomu velkorysou západní technickou i hospodářskou pomoc.

Írán místo toho čím dál více omezoval přístup inspektorů Mezinárodní atomové agentury do svých zařízení, a zvětšoval množství odstředivek, které obohacují uran. Podle údajné tajné zprávy Mezinárodní agentury pro atomovou energii, jejíž existenci mimo záznam nicméně přiznávají i její vysocí úředníci, jsou tu i jiné důkazy. Írán například podle informací agentury pracuje na vývoji roznětky, jaké se používá pro iniciaci jaderné nálože. Pracuje také na takových úpravách balistických střel, které by byly schopny pojmout jadernou hlavici, která může být relativně objemná.

Zdá se tedy, že Írán je na cestě k tomu mít jadernou zbraň, a hlavní otázkou je, kdy se tak stane. Příkladem, který Teherán následuje, je nepochybně Severní Korea. Ta v roce 2002 přestala pouštět inspektory OSN do svých jaderných zařízení, a navzdory určitému mezinárodnímu tlaku už v roce 2006 provedla první zkušební výbuch své jaderné zbraně, čímž se vlastně stala zcela imunní vůči vojenským hrozbám. Těžko tedy zazlívat Teheránu, že jde svou cestou, když vidí, že Západ ani Rusko nebo Čína nechtěli nebo nedokázali adekvátně reagovat.

Na začátku jsme se zmínili, že zvláštní výroky Chamenejího a Ahmadínežáda přicházejí ve zvláštní čas. Doba je skutečně zvláštní. Právě v těchto dnech jsme se mohli především dozvědět, že Spojené státy nehodlají pokračovat ve výstavbě protiraketového štítu ve střední Evropě, který byl - přinejmenším oficiálně - míněn především jako obrana proti íránským raketám. Spekulace se točí kolem možnosti, že tento štít, který iritoval Rusko, povede k angažování Moskvy ve prospěch většího tlaku na Teherán. Tuto teorii však sami Rusové stačili vyvrátit. Zvláštní je, že právě v těchto dnech přišli s nečekanými prohlášeními i Izraelci. Podle tvrzení ruského prezidenta Medvěděva ho jeho izraelský kolega Peres ho ubezpečil o tom, že Izraelci nehodlají zaútočit na íránská jaderná zařízení. Také izraelský premiér Netanjahu se vyjádřil v tom smyslu, a ministr obrany Ehud Barak zas překvapivě uvedl, že Izrael se necítí být případnými íránskými jadernými zbraněmi ohrožen. Přitom právě izraelské obavy z íránského nepřátelství a fanatismu způsobovaly vrásky na čele mnoha světových státníků, kteří se obávali důsledků izraelského preventivního útoku. Ten je teď tedy překvapivě méně pravděpodobný než dříve, a to přesto, že právě v pátek Ahmadínežád přišel s novou zásobou slovních protiizraelských výpadů.

To vše se odehrává dva dny před začátkem zasedání Valného shromáždění OSN v New Yorku. Právě 23. září bylo členy Rady bezpečnosti před půl rokem stanoveno jako neformální datum pro Írán, aby přistoupil na nabídku k jednání o jeho jaderném programu. Teherán odpověděl vlastní sadou návrhů, které ale vlastně znamenají, že o podstatě věci se jednat nebude. Západní představitele tedy možná čeká trapas. Írán vidí, že to, co prošlo Severní Koreji, projde nepochybně i jemu, pokud se západní státy, a samozřejmě i Rusko a Čína neodhodlají k zásadnějším krokům, jako je třeba naprosté embargo na dovoz zpracovaného benzínu a nafty do Íránu, které by tamní hospodářství citelně postihly.

Shodou okolností je to jen asi dva roky, co mladý illinoiský senátor Barack Obama přišel s tvrzením, že Bushův silový přístup k Íránu je neproduktivní, a že je třeba zahájit jednání s otevřeným hledím a bez předběžných podmínek. Nyní bude mít Obama, nyní už ve funkci prezidenta, příležitost se s Ahmadínežádem setkat osobně. Jak tvrdí Helene Cooperová z New York Times, představitelé Bílého domu jsou nyní velmi zaměstnáni složitými plány na to, jak zabránit situaci, v níž by se Obama s Ahmadínežád v newyorském sídle OSN ocitli v bezprostřední blízkosti. Ahmadínežád by si mohl chtít s Obamou potřást rukou a nechat se s ním vyfotit, a něco takového by Obama momentálně velmi nerad připustil. Přinejmenším ne do té doby, než jeho deklarovaná dobrá vůle, proslovy k světovým muslimům i blahopřání k íránskému svátku Nourúz se setkají s alespoň symbolickou odměnou z íránské strany.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .