Írán dostává poslední šanci

9. duben 2009

Každá země má své vlastní oblíbené modly. Pro současný íránský režim, ale pravděpodobně i pro větší část veřejného mínění je to jaderný program. Vládcům v Teheránu se z budování nukleárního programu podařilo učinit střed národního sebevědomí a představa, že Írán se připojí k několika málo zemím, které tuto technologii zvládly, byla úspěšně zahrnuta do arzenálu moderního íránského vlastenectví. Není proto náhoda, že se v této zemi slaví oficiální den jaderné technologie, který připadá právě na tento čtvrtek.

Prezident Mahmúd Ahmadínežád během oslav v Isfahánu, centru tamního jaderného výzkumu, oznámil, že Írán zvládl zbývající technologii nezbytnou k výrobě paliva pro atomové elektrárny, a je tak o krok blíže úplné technologické samostatnosti v této oblasti.

Oficiální postoj íránské vlády tvrdí, že jediným cílem jaderného programu je zvládnutí výroby elektřiny pomocí jaderné technologie. To však zpochybňují mnohé západní země, a poukazují na rétoriku režimu, která naznačuje, že Írán se chce stát členem klubu zemí vyzbrojených nukleárními zbraněmi. To by z této země, a jejího režimu, udělalo prakticky nenapadnutelný stát, který by svým sousedům mohl diktovat. Právě reaktor v Aráku bude produkovat látky, jež bude možné přetvořit na plutonium. Kritici Íránu poukazují na to, že země s obrovskými zásobami ropy a plynu nemá zapotřebí investovat gigantické prostředky do výroby elektřiny v atomových elektrárnách.

Podezření budí také fakt, že Teherán odmítal dát svá jaderná zařízení pod mezinárodní kontrolu, jak mu ukládají jeho mezinárodní závazky.

Úspěch na cestě k získání jaderné technologie bude tedy zdrojem národní hrdosti, chlouby režimu před vlastními občany a také krokem k většímu vlivu Iránu. Zároveň ovšem povede k dalšímu vyhrocení napětí mezi Íránem a západem. Nad oblastí se neustále vznáší hrozba, že na íránská jaderná zařízení preventivně zaútočí Izrael, který se bojí, že íránští fanatici použijí jaderné zbraně právě proti němu, a také ještě pořád přetrvává napětí z doby Bushova prezidentství. George Bush počítal Írán mezi přední členy osy zla.

Američané poukazovali na to, že Írán nejen usiluje o svou dokonalou imunizaci pomocí jaderné zbraně, ale také systematicky pracuje na destabilizaci a ovládnutí Blízkého východu. Proti íránským aktivitám se ohradila celá řada zemí, od Egypta přes Izrael a prozápadní síly v Libanonu až po Saúdskou Arábii. Pro ty všechny by jaderný Írán znamenal velký problém, ne-li přímo existenční ohrožení. Nyní tedy roste i arabský tlak na velmoci, aby s íránskými jadernými ambicemi něco udělali.

Podle mnoha názorů nátlak na Írán - ani trojí sankce uvalené Společností národů - nevedly k žádoucímu výsledku, a tak prý přišel čas na to zkusit to po dobrém. Například právě nový americký prezident Obama se maximálně snaží svou rétoriku odlišit od svého předchůdce a ukázat vlídnou tvář. Asi před měsícem dokonce Obama oslovil obyvatele Íránu ve zvláštním video-šotu, ve kterém se jim snažil vysvětlit, že Amerika není nepřítelem Íránců, a nabídl, jak se sám vyjádřil, nový začátek. Na tento návrh přišly z Teheránu jak pozitivní, tak negativní ohlasy, ale v zásadě nedošlo kromě změny atmosféry k zásadnímu posunu. K tomu je třeba navázat přímý dialog - americká ministryně zahraničí Hillary Clintonová ujistila, že USA jsou připraveny k přímým rozhovorům.

Za účelem vyřešení tohoto problému se sešli zástupci šesti význačných států, aby Íránu nabídli poklidné řešení této situace. Jde o USA, Čínu, Británii, Francii, tedy stálé členy Rady bezpečnosti, a šesté Německo. Tyto země chtějí prostřednictvím komisaře EU pro vnější vztahy Javiera Solany navázat přímý kontakt s Teheránem. Írán zatím odpověděl, že tuto nabídku zváží. Všeobecně se předpokládá, že nyní bude hrát o čas, a pokud skutečně usiluje o získání jaderné zbraně, bude hrát tak dlouho, dokud zbraň nezíská, a situace se tím pak radikálně změní.

Iniciativa světové šestky má tváří v tvář íránskému odhodlání stát si na svém dvě slabiny. Zaprvé, Čína a zejména Rusko nejsou k Íránu zdaleka tak kritické jako Američané nebo Francouzi. Rusko je dokonce dodavatelem části jaderných technologií do Íránu, a nebude si chtít Teherán příliš pohněvat, ani příliš posílit západ.

A za druhé, kromě spekulací, že v případě neuspokojivých výsledků by Izrael mohl ztratit nervy, tu není žádný silný negativní podnět, který by Írán ke spolupráci motivoval. V této souvislosti si lze vzpomenout na africké přísloví, které s oblibou citoval americký prezident Theodore Roosevelt. Tato moudrost praví: mluvte jemně, ale v ruce držte velký klacek.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .

Spustit audio