Itálie hledá místo v evropské krizi
Velké země riskují velké ztráty. A hodně ztrácejí ty velké země, které byly zvyklé určovat ostatním tempo a směr, a nyní to již nedokáží. Francie poté, co její občané odmítli návrh evropské ústavní smlouvy, by o tom mohla a ještě bude moci vyprávět. Možná, že o tom bude brzy moci přemýšlet také Británie, které se nyní nabízí nevídaná příležitost, pokud tuto příležitost promarní. Ale to jsou velcí, kteří vždy měli velké aspirace. Co ale země jako Itálie, která si v minulých letech zvykla tak trochu hrát v evropském koncertu sice slyšitelné, ale přece jen druhé housle?
Nejdříve je třeba odpovědět, proč Itálii druhé housle nevadí, ale dokonce vyhovují. Je dokonce nutné se vrátit na konec druhé světové války, kdy se Hitlerův spojenec vzbouřil a dokázal mu, že mít po boku Itálii ještě není záruka vítězství, protože Itálie sice často stála nakonec na straně vítězů, ale tito vítězové nebyli spojenci, se kterými Itálie vstupovala do války. Tato pirueta je nutná pro pochopení, proč země na Apeninském poloostrově nevyšla z druhé světové války jako poražená, ale zároveň ne jako úplný vítěz. Hospodářská slabost a přetrvávající vnitřní rozdělení na průmyslový sever a neduživý jih předurčily Itálii menší úlohu mezi evropskými velmocemi.
Jako slabost se překvapivě ukázala i politická stabilita. Protože místní komunistická strana byla vyřazena z koaličních kombinací, vlády se v zemi střídaly častěji než módní sezóny. Její sestava byla s malými obměnami stabilní, ale ne kvůli své vnitřní síle, ale pouze z nezbytí. Takový partner bývá na mezinárodní scéně vítán, ale nepožívá velkého respektu. V zakládající šestici evropské integrace skládající se ze tří velkých a tří menších zemí, byla Itálie za ty velké takříkajíc do počtu.
Vlastní slabost se dá někdy využít jako výhoda. To vědí Římané od doby, kdy jejich zemi poprvé obsadili barbaři ze severu a po kterých přišli ještě další a další, a toto střídání dobyvatelů napovídalo, že každý z nich sice jednou přišel a zároveň, že jednou zase odejde. Takový závěr vypadá až fatalisticky, ale tato historická zkušenost vysvětluje, proč Itálie v evropské integraci neusilovala o vedoucí roli, která vyžaduje velké nasazení a ještě více velkou odpovědnost. Za své sekundování byla koneckonců odměněna - jednak hospodářskou pomocí zaostalým regionům, jednak tolerancí vůči ne vždy zcela průhledné ekonomice, jejíž šedé zóny se daly leckdy pouze tušit.
Jízda v druhé, třetí pozici je koneckonců pohodlná, když vám stačí být v Giro d'Italia ne vítěz, ale alespoň ve vedoucí skupině. Tento vyčkávací přístup je ale podrobován zkoušce od chvíle, kdy ve Francii a v Nizozemsku zaznělo NE evropské ústavní smlouvě. Oslabená Francie s ještě slabším prezidentem Chirakem v čele nemůže v nejbližší době na vůdčí roli v Evropě ani pomyslet a druhý z tradičního vedoucího tandemu, Německo, se chystá na předčasné parlamentní volby. A Británie, se kterou Itálie stála americkému prezidentovi po boku v irácké krizi, ještě nenašla, anebo přinejmenším neukázala svůj recept na evropské potíže.
Jízda v závětří pro Itálii skončila. Deník La Repubblica to shrnul v trpkostí zavánějící konstatování, že italská politická elita po půlstoletí alespoň věděla, že evropská politika je důležitá, když už neměla svou vlastní. Itálie, podobně jako jiné země na západě našeho kontinentu, dlouho žila ve dvojí iluzi. V iluzi, že rozdělení dohodnuté v Jaltě je neměnné. Tuto iluzi zbořil pád berlínské zdi. Daleko větší zkoušce je ale nyní vystaveno letité přesvědčení, že model evropské integrace je natolik pružný, že se dokáže přizpůsobit sebepřekvapivějšímu vývoji. Tato jistota je nyní otřesena.
Co je příčinou? Nemusí to být jen loňské rozšíření Evropské unie o deset nováčků. Nemusí to být ani vleklé ekonomické potíže klíčových evropských zemí. Protože pravá potíž vězí v tom, že na právě zmíněné problémy nedokážou vlády ve Francii i jinde odpovědět. Itálii ještě nezaskočil novodobý populismus, který tak působivě až do své násilné smrti vyjadřoval Nizozemec Pim Fortuyn. Kus z tohoto populismu využívá nynější premiér Silvio Berlusconi. Proto do rýsujících se evropských serpentin Itálie vjíždí bez bezpečnostního pásu.
