Ivan Štern: Sociální bydlení a Vídeň

Vyjmenované skutečnosti tu nejsou uvedeny nahodile. Pokud vynecháme nešťastnou šestiletku nacistické nadvlády, Vídeň je už zhruba sto let díky důsledné sociální politice považována za nejvlídnější místo k životu.

Čtěte také

Má stát podporovat vlastnické bydlení? Ne, potřebujeme nájmy, soudí analytik Klusáček. Je to správná investice, tvrdí Hána z Deloitte

Peroutkova Přítomnost v roce 1927 píše, že Vídeň na rozdíl od Prahy svoji bytovou krizi vyřešila. Během předchozích čtyř let stihla postavit 25 tisíc bytů. Umožnila jí to progresivní bytová stavební daň, v roce 1923 zavedená vídeňským zemským sněmem, jejíž výnosy určil výhradně na výstavbu bytů.

Přítomnost píše, že „bloky domů obemykají rozsáhlé a světlé uzavřené dvory, plné zeleně, s bezpečnými hřišti a bazény pro děti“ a že, „v bloku je konzum, dětské jesle, mateřská škola, poradna pro matky a kojence, tělocvična a veřejná knihovna“.

Sociální velkorysost

V dnešní Vídni se zhruba polovina bytového fondu nachází v rukou města a slouží mu dál jako sociální bydlení. Spojené je s řadou sociálních programů, a to včetně těch, které své počátky datují do 20. let minulého století. Tehdy ve spolupráci s vídeňským školstvím programy čelily mimo jiné riziku sociální vyloučenosti. Čelí jí dosud.

Čtěte také

Julie Hrstková: Byty zlevnily, odstěhujte se kamkoliv mimo Prahu

Kdysi bylo rekrutované z řad chudiny, dnes mnohdy z kruhů přistěhovaleckých. Právě Tesbire Kerstinová, plně integrovaná přistěhovalkyně, je učebnicovým příkladem úspěchu zdejší sociální vstřícnosti.

Bytová stavební daň trvá dodnes a vytváří hlavní finanční zdroj pro výstavby sociálních bytů. Výnos se ročně pohybuje kolem 400 milionů eur. Částka je to vyšší, než na jakou si v sociálním bydlení troufnou srovnatelná evropská města, Řím, Madrid nebo Lisabon.

Vídeň po rakouské monarchii zdědila většinu městských pozemků. Na rozdíl od ostatních velkých evropských měst nikdy nepodlehla tržně konformnímu mámení jejich privatizace, vedené myšlenkou, že trh se o ně postará vůbec nejlépe. Tak může například na rozdíl od Prahy, jež se o výstavbu sociálních bytů ani nepokusila, veškeré výnosy z daně výlučně použít na stavbu sociálních bytů a s nimi spojené infrastruktury.

Ivan Štern |foto:Vendula Kosíková

Myšlenka, jíž Přítomnost v roce 1927 svoji reportáž z Vídně uzavřela, jako by byla tušila náš dnešní tristní stav. Píše, že „proti sociální velkorysosti stojí u nás převahu nabyvší úzkoprsost a malichernost, která v nemístné šetrnosti na kulturních a sociálních opatřeních vidí podporu, a ne zeslabení, naší výkonnosti, a tím i výrobnosti“.

K tomu lze sotva co dodat.

Autor je spolupracovník časopisu Přítomnost