Izraelské parlamentní volby a nástup nové palestinské vlády Hamasu

Izraelské volby dopadly podle očekávání, ale neobešly se bez překvapení. Dvouprocentní hranici pro vstup do parlamentu překonalo 12 politických stran. Vítězem se stala středová Kadima založená teprve vloni premiérem Arielem Šaronem. Ten se těšil obrovské popularitě a s ním i Kadima, ale od začátku ledna, kdy Šarona postihla mozková mrtvice, po které dodnes zůstává v kómatu, preference Kadimy klesaly. Konečný oficiální výsledek - 29 křesel ve 120členném Knesetu - má k prosincovým 42 velmi daleko, a je dokonce horší, než očekával Šaronův nástupce v čele strany Ehud Olmert. Jako druhá se umístila levicová Strana práce Amira Perece s 20 křesly, za ní ultraortodoxní Šas a pravicový Likud oba s 12 a pátý překvapivě skončil pravicový Jisrael beitenu, neboli Izrael je náš domov, s 11 mandáty. Za největší prohru je považován výsledek Likudu, který v minulých volbách před třemi lety pod vedením Ariela Šarona zvítězil s 38 mandáty.

Největším volebním překvapením je nová Strana důchodců známá pod akronymem Gil, která získala 7 křesel. Tento výsledek je ránou především pro Stranu práce, jejíž sociální program se zaměřuje i na důchodce, ale zjevně je neoslovil. Skoro 80letý předseda Gilu Rafi Eitan však v Izraeli není neznámou osobností - jako agent Mosadu se osobně zúčastnil dopadení Adolfa Eichmanna a později zpravodajsky řídil amerického proizraelského špiona Jonathana Pollarda, který byl v roce 1985 odhalen a od té doby si ve Spojených státech odpykává doživotní trest. Eitan dodnes usiluje o Pollardovo osvobození, stejně jako bojuje za zlepšení sociální situace izraelských seniorů. Nečekaný volební zisk Strany důchodců je přičítán všeobecné frustraci Izraelců z hlavních politických stran, a to zejména mezi mladými lidmi, kteří překvapivě patřili k hlavním voličům Gilu.

Drtivou porážku ve volbách utrpěl Likud. Média ji považují za pomstu voličů za to, jak členové strany v uplynulém volebním období komplikovali život Arielu Šaronovi a házeli mu klacky pod nohy, aby mu znemožnili realizovat plán na stažení z pásma Gazy. Jak je vidět, Šaronův listopadový odchod z Likudu stranu zničil a ta se pod vedením nepříliš oblíbeného Netanjahua stala marginální parlamentní frakcí. Pád strany, která posledních pět let v Izraeli vládla, je vítězstvím Šarona, a nikoli Olmerta, soudí komentátoři. Porážku však neutrpěl jen Likud, ale celá pravice, která bude mít v novém Knesetu jen 32 místo dosavadních 41 křesel.

Nepříjemným překvapením byla nízká volební účast, která dosáhla jen něco přes 63%, a byla tak nejnižší v historii Státu Izrael. Analytikové to přičítají nejen zklamání voličů z politiky, ale také nepřítomnosti Ariela Šarona.

Ehud Olmert jako předseda vítězné strany bude s největší pravděpodobností v neděli pověřen sestavením vlády, která by měla v parlamentu zajistit podporu nejméně 61 poslanců. Nejvíc se jako o možných koaličních partnerech hovoří o Straně práce, náboženském Šasu a Jednotném judaismu Tóry, o Straně důchodců a snad levicovém Merecu. Designovaný premiér bude mít na vytvoření vlády 28 dní a k tomu eventuelně dalších 14, pokud se mu úkol nezdaří. To je však nepravděpodobné a samotná Kadima očekává, že vládu sestaví do svátku Pesach, který letos začíná 12. dubna.

Ehud Olmert označil vítězství Kadimy za vyjádření souhlasu Izraelců s jeho plánem na stažení osad ze Západního břehu Jordánu. Média spekulují o odsunu až 75.000 z nynějších zhruba 240.000 osadníků. Olmert zdůrazňuje, že než přistoupí k jednostrannému vytyčení hranic, chce vládě Hamasu poskytnout až celý rok na to, aby zmírnila svůj postoj, uznala existenci Izraele a jeho stávající dohody s Palestinci a zřekla se násilí. Hned po svém volebním vítězství vyzval předsedu palestinské samosprávy Mahmúda Abbáse k jednání a Abbás prohlásil, že je připraven. Podle izraelských představitelů je však nepravděpodobné, že by Olmert jednal s Abbásem, dokud vládní hnutí Hamas nesleví ze svého programu násilí.

Kabinet nového palestinského premiéra Ismáíla Haníji získal v den izraelských voleb souhlas parlamentu a ve středu složil přísahu do rukou Mahmúda Abbáse a oficiálně se ujal vlády. Skládá se ze 24 ministrů, včetně jednoho křesťana a jedné ženy, z nichž deset pochází z pásma Gazy a 14 ze Západního břehu. Jelikož Izrael příslušníkům Hamasu zakázal pohyb mezi oběma územími, bude vláda i parlament fungovat jen prostřednictvím spojovací techniky, jak tomu bylo i při slavnostní přísaze kabinetu. Haníja se sice v úvodním projevu výslovně nezmínil o ozbrojeném boji, ale zdůraznil, že vláda Hamasu hodlá vzdorovat izraelské agresi všemi formami. Bez uzardění prohlásil, že Hamas nikdy nevyhledával krveprolití a nevybízel nikoho k terorismu, ale o den později poznamenal, že izraelské vládě zabrání v jednostranném vytyčení konečných hranic se zbraní v ruce. Hamas ani v nejmenším nepřistoupil na požadavek Mahmúda Abbáse, aby svůj postoj zmírnil, a vědomě tak Palestince zavádí do izolace. Mezinárodní společenství podmínilo finanční pomoc Palestincům jasně, a kromě nejnutnější humanitární podpory by nyní mělo samosprávě přestat vyplácet veškeré příspěvky na její provoz. Finanční pomoc už zastavily Spojené státy a Kanada a očekává se, že bude následovat i Evropská unie. Washington navíc svým diplomatům zakázal jakýkoli kontakt se zástupci Hamasu ve vládě i parlamentu.

Pokud však Hamas nebude dostávat obrovskou finanční podporu z Íránu, jak se všeobecně soudí, pak svou neústupností samosprávu brzy zcela ochromí. Na její chod potřebuje každý měsíc asi 170 milionů dolarů a v současnosti má jediný konkrétní finanční příslib: 55 milionů měsíčně od Arabské ligy. Evropská unie sice nedávno Palestincům poskytla 78 milionů dolarů, ale jen jako naléhavou humanitární pomoc. Doposud však Palestincům vyplácena přes 600 milionů dolarů ročně na provoz a Spojené státy chtěly letos přispět více než 230 miliony - o všechny tyto peníze Palestinci s nástupem neústupné hamasovské vlády zřejmě přijdou. Hospodářská situace na palestinských územích je zoufalá: nezaměstnanost v pásmu Gazy představuje více než 50% a na Západním břehu přes 20%. Dalším problémem je už existující finanční schodek: podle bývalého ministra financí Salaama Fajjáda deficit palestinské samosprávy před lednovými volbami představoval jednu miliardu dolarů.

Haníja ve svém projevu k poslancům také uvedl, že hodlá usilovat o zřízení palestinského státu s Jeruzalémem jako hlavním městem, o propuštění vězňů a právo na návrat všech Palestinců. Šel dokonce tak daleko, že podpořil vznik palestinského státu s hranicemi z roku 1967, a nikoli na celém území bývalé Palestiny, jak hlásá vyhlazovací program Hamasu. Nikoho však zjevně neobelstil - Izrael i Spojené státy jeho výroky označily za prázdné řeči a podobně reagovali i představitelé poraženého hnutí Fatah. Podle hlavního palestinského vyjednavače Saíba Irikáta obsahoval Haníjův projev jen politické slogany a poslanci Fatahu vládní program označili za "politicky, ekonomicky i sociálně nekonkrétní". Izraelští komentátoři varovali, že verbální náznaky vstřícnosti v otázce budoucího jednání mají jen oklamat mezinárodní společenství, aby vláda Hamasu získala podporu a peníze, zatímco v praxi bude dál tajně podporovat terorismus a usilovat o zničení Izraele.

To jasně uvedl i nový ministr vnitra Saíd Sijám, který slíbil imunitu všem Palestincům, kteří budou útočit na izraelské cíle, a dokonce vyjádřil úmysl tyto útoky koordinovat. Optimismus nevzbuzuje ani nový ministr zahraničí - stal se jím Mahmúd Zahar, otevřený radikál a extremista, který bude podle analytiků především pěstovat vztahy se Sýrií, Íránem a Saúdskou Arábií a ani se nepokusí působit umírněným dojmem. Noví ministři jsou zastánci tvrdé politické linie. Ačkoli se vláda skládá většinou z universitních absolventů a inženýrů, kteří se v minulosti osobně nepodíleli na teroristických útocích, 19 jich patří k aktivistům vojenského křídla Hamasu a 14 z nich má za sebou pobyt v izraelských věznicích, většinou za členství v Hamasu a jeho finanční podporu. I Haníja strávil tři roky ve vězení - za pronásledování takzvaných palestinských kolaborantů s Izraelem. A i když se pyšní tím, že osobně nikoho nezabil, býval pobočníkem šajcha Ahmada Jasína, duchovního otce Hamasu a hlavního inspirátora těch nejkrvavějších atentátů.

Izraelci falešnému optimismu nepodléhají; podle aktuálního průzkumu se jich 55% domnívá, že jakékoli šance na zmírnění postoje Hamasu jsou mizivé.