Jak Buližníček ke štěstí přišel
Jistě i jako vyznání oblíbené řece Vltavě, obdivované přírodě, a především milovanému městu, lze chápat příběh dobráckého vodnického synka, z něhož se stane hlavní vodník v Čechách, samozřejmě sídlící v Praze pod Karlovým mostem.
Protože správná pohádka má uchovávat zázračnou esenci, po právu tedy dobro vítězí, zloději jsou odhaleni, chyceni a zavřeni pod zámek. Sympatie získá dobrota, nevinnost a pravda. Darebnost je odsouzena a napravena. Nelze nic vyčítat, jen "dospěle" posmutněle povzdechnout, "škoda, že je to jen pohádka". Autorem historek o vodníčkovi, který mimo to, že dostal roztomilé jméno Buližníček, ještě k životnímu štěstí došel, je vynikající lékař a odborník, profesor onkologie, bývalý prorektor Karlovy Univerzity a děkan 2. lékařské fakulty UK, člen několika uměleckých rad a vědeckých společností a také například elegantní a vědoucí řečník uvádějící známé Karolinské koncerty. Zakladatel medicínského oboru dětské onkologie v někdejším Československu Josef Koutecký (1930) se pustil do vyprávění, když mu došla zásoba knižního pohádkového čtení vlastním dětem. A tak se dozvíme, jak a kde to vše začalo (O jedné vltavské tůni a vodníku Stulíčkovi), a dál, o slavné vodnické svatbě, o Stěhování ze Lhotáku do Vltavské tůně a následném narození Buližníčka, který byl namouvěru hodným vodnickým klukem. Ale co naplat, byl to přece jenom kluk.
Text je skvěle, s citlivostí a bez sentimentu, vsazen do ilustrací Mariny Richterové (nar. 1962). Současné reprezentativní vydání (první vyšlo v roce 1997) je doplněno o čtyři dvoustranné barevné obrazy. Jak už bylo naznačeno, a jak lze ostatně očekávat, pokud se do psaní pohádky pustí osobnost vzdělaná, originální a pozitivně nakloněná vnímání okolní krásy, je jasné, že z knihy bude možné vyčíst více, než že si vodnický šikula poradil se záškodnickým rybářem (Jak Buližníček vytreastal darebného staroměstského rybáře), skřítky (Buližníček bojuje se zlými skřítky) i jinými diverzanty (Buližníček na stopě bandě vorařů).
Důležitým motivem je autorův pokorný pohled na přírodu a obdiv k jejímu bohatství: Pod hladinou tůně ryb jak naseto. ... Pod vymletým břehem se usadili raci a vodu tůně propojovaly se souší dlouhé chodby vyvrtané buclatými ondatrami. ... Byly mezi nimi i perlorodky, které kolem zrnka písku, jež se jim dostalo pod ulitu do měkounkého tělíčka, dovedly vykouzlit duhovou perlu. Že jde bohužel o líčení půvabů dob minulých, dokládá přítomnost vorařů a mlynářských chasníků, kteří se rádi zastavili, popovídali a pověděli, jak žijí lidé ve vltavských mlýnech. Tehdy, když vše bylo jiskřivé, průzračné a zdravé. (O to ostřeji zabolí vědomí časté současné devastace.)
Jakýmsi "přídavkem" je ukázka ze staropražských pověstí. Neboť, pokud hlavní vodník sídlí v prostorách tajuplných malostranských zákoutí a uliček, je nezbytné setkání jak s bizarní architekturou, tak s tamními strašidelnými obyvateli (např. Shánčlivá vetešnice ze Staré uličky, Lakotná koláčnice z Mostecké věže). A tak je pestrý a fantazií prodchnutý příběh pana profesora Kouteckého holdem jazyku, jímž lze vyprávět o kráse, poctou architektuře i řemeslu, šikovnosti i odvaze, a především doznáním obdivu, lásky a souznění. Závěrem snad může být jen přání, kéž by se i skutečnost mohla stávat podobnou pohádkám.
Josef Koutecký, Vodníček Buližníček, Brio, Praha 2005, str. 180.
