Jak dál s českou pravicí a prezidentskou volbou?
Kandidát, který už dvakrát nebyl zvolen do nějaké funkce a stejně chce kandidovat potřetí, aniž se nějak změnily poměry mezi těmi, kteří ho nevolili, musí mít nějaký jiný důvod, než být zvolen. Čestný předseda ODS Václav Klaus hodlá kandidovat ve třetích volbách prezidenta. Proč tak činí, když jeho naděje nejsou o nic větší, než v předchozích dvou volbách? Jak bylo naznačeno, motivy asi budou košaté.
ODS se nehodlá vzdát svého kandidáta Václava Klause, tak zní jasné rezolutní slovo této strany. Její vedení ostatně ani nemůže jednat jinak, je zavázáno usnesením svého sjezdu. ODS zjevně nehodlá reflektovat na nabídky, aby byl do třetí volby vybrán kandidát, kterému by mohli odevzdat hlas i zákonodárci této strany. Důvod těchto více či méně hlasitých nabídek je dvojí. Jednak současná vládní koalice je velmi slabá a není vůbec jisto, zda-li by prosadila svého kandidáta i tehdy, kdyby se na jediném dohodla. V Poslanecké sněmovně by musela spolehnout na svou jednohlasou většinu a v senátu na podporu nezávislých.
Druhý důvod je přímo v Ústavě. Tím, že prezidenta volí obě komory, zatímco vládu podporuje jen jedna z nich, tvůrci Ústavy předjímali, že prezidenta by měla volit určitá širší koalice, než jen vládní. Nebo přinejmenším, aby byl prezident přijatelný pro širší spektrum. Tím mimochodem dnešní situaci volby prezidenta v podstatě zablokovali.
Proto nabídky zapojit do volby prezidenta širší spektrum mají své opodstatnění. ODS je ovšem nemůže v současné situaci akceptovat, také z důvodů hodných zřetele. Kromě sjezdového usnesení je důvodem hlavním to, že Václav Klaus není jen nějaký obyčejný kandidát této strany. Jde o jejího zakladatele a dlouholetého předsedu, který strany přiřkl dobré i zlé vlastnosti. Léta se postoje ODS odvíjely od toho, jak daleko mají k názorům předsedy. A jen málokdy Klaus neprosadil svou. Po jeho odchodu z funkce předsedy se strana od svého zakladatele emancipuje jen zvolna. Moc jí to nejde.
Krokem k této emancipaci bylo ostatně i nečekané zvolení Mirka Topolánka Klausovým nástupcem. Také díky tomu, že neměl podporu dosavadního předsedy a párkrát se od jeho politiky otevřeně distancoval. Ani on ovšem neopomněl zdůraznit, že ideologií strany nadále zůstává "klausismus".
Díky němu je tedy nyní zablokovaná politická pozice strany při volbě prezidenta. Strana už z úcty k svému zakladateli není schopna vyjednávat o reálných alternativách. Tím se ovšem stává politicky neakceschopnou, ochromenou v základních stranických instinktech. Její avizovaná nová tvář se odkládá do nalezení důstojné penze pro svého zakladatele.
Vyplývá z toho také to, že jediným, kdo může toto prokletí ze strany sejmout, je opět Václav Klaus sám a to kdyby ujistil své spolustraníky, že po dvou volebních debaklech už odmítá nastoupit do třetího. Této velkorysosti není ovšem čestný předseda zřejmě schopen.
A to opět z dalších poměrně pochopitelných důvodů. On i ODS spoléhají na to, že ve všeobecné únavě z nemožnosti nalézt nového prezidenta začne být Klaus stále více a více přijatelný. A dokonce pokud by apatie přece jen vedla k přímé volbě, pak v ní má naděje obrovské. Nejen že podle průzkumů disponuje slušnou podporou, avšak na rozdíl od dalších kandidátů jako Pithart nebo Motejl je nejschopnějším komunikátorem a zkušeným harcovníkem volebních kampaní.
ODS tedy počítá přesně s tím, s čím počítaly frakce Sociální demokracie, že totiž debakly sady volebních kol vylepší pozice jejich kandidáta. Dvoje prezidentské volby tedy ve skutečnosti volbami nebyly,ale pouze taktizováním a průzkumem, jak si kandidáti stojí. Bohužel vliv těchto hrátek na veřejné mínění a prezidentskou pozici zajímal strany už méně.
Prezidentské volba tedy nejen zablokovala politickou situaci a přivodila pat, ale také zablokovala cestu k určité obrodě ODS a tedy celé české pravice, ve kterou se vkládaly naděje po odchodu Klause z vedení ODS.
K odblokování může dojít několika cestami. Parlament může nakonec přece jen zvolit Václava Klause prezidentem, aby bylo možné pokračovat dál. Výhodné by to ostatně bylo i pro Sociální demokracii, která by odvrátila rozkol kvůli neustálé vidině Zemana na Hradě. Česká pravice by i přesto, že je v menšině, měla pravicového prezidenta a ODS by si mohla vydechnout a zahájit svou rekonstrukci.
Druhá možnost je méně pravděpodobná. Najít kandidáta, pro kterého by v tajné nepřímé volbě odevzdala hlasy polovina zákonodárců bez ODS, se zdá nadlidským úkolem, který slabá vládní koalice nezvládne a ODS neustoupí.
Třetí možnost je naopak nejpravděpodobnější. Politické strany odevzdají své právo volit prezidenta v parlamentu všem občanům v přímé volbě. V této volbě bude muset rozhodnutí prostě padnout. To je určitě na přímé volbě pozitivní a možná by stálo za úvahu j vkomponovat do ústavního systému právě tak, aby nastoupila automaticky v případě, že se politické strany a jejich zákonodárci nedohodnou.
A ať už novým prezidentem bude v přímé volbě Klaus nebo někdo jiný, pozitivní efekt první možnosti se dostaví také. Prezidentská můra přestane politické strany strašit. Jen to bude trvat podstatně déle, než se přímou volbu podaří připravit. Politikové mohou nyní zvažovat, které hledisko je pro ně přijatelnější.
