Jak přišel koniklec ke svému jménu?
V posledních dnech se mi v Botanické zahradě Univerzity Karlovy telefon doslova netrhne. Volají mě rodiče a prarodiče žáčků školáčků a všichni chtějí vědět jednu věc: jak přišel koniklec ke svému jménu.
Některé koniklece letos kvetou nedočkavě už od února a pokvetou do května, některé dokonce až do června. K těm prvním patří všechny koniklece velkokvěté a jejich hybridní roje, k prostředním koniklece luční české a k těm posledním horské koniklece, jako je onen bělokvětý koniklec bílý, na něhož si pamatuji z dětství z Pece pod Sněžkou.
Původní označení této krásné chlupaté byliny bylo poniklec s "p" na začátku. Jen se zadívejte na květ koniklece lučního - je krásně sehnutý, po staročesku poniklý. Sloveso poniknout se - sklonit se, hledět k zemi - se v současné češtině nezachovalo. Asimilací "k" místo "p" ve slově poniklec vznikl onen podivný koniklec, kterého se brzy ujala i botanika, a někteří, jako třeba slavný Opitz, jej doslova psali koníklec, jako psí, slepičí, husí. Podobu slova koniklec dokonce znají i česká vydání Mathiolliho Herbáře ze 16. století. Je to tedy přesmyčka a omyl pořádně starý.
