Jaký byl rok 2004 pro českou ekonomiku?
Měřeno některými čísly, dalo by se říci, že relativně úspěšný. Hospodářství zaznamenalo slušný růst, podobně se dá hovořit o reálných mzdách. Jiné údaje by zase mohly svádět k méně optimistickému pohledu na věc. Ani v roce 2004 neotočila vláda razantním způsobem vývoj zadlužených veřejných financí. Míra nezaměstnanosti oscilovala kolem deseti procent a vládě se ji nepodařilo dlouhodobě stlačit pod tuto hranici. Česká ekonomika se musela rovněž vypořádat se vstupem země do Evropské unie.
Jak ukázalo zhruba osm měsíců členství, šok se nekonal. Naopak většina podniků byla na konkurenci už dopředu připravena. Zatím se nenaplnila ani další obava. Tedy, že začlenění České republiky do unie zvedne dramaticky cenovou hladinu. Vláda sice využila vstup do Evropské unie k zvýšení nepřímých daní. Kvůli konkurenci se však tento krok zcela nepromítl do výše cen. S členstvím v Evropské unii rovněž souvisí snaha vlády bojovat s dluhem veřejných financí. Jakožto nový členský stát, musí Česká republika zavést společnou měnu - euro. K tomu je nutné splnit tzv. maastrichtská kritéria. A jedno z nich hovoří o tom, že státní dluh se musí pohybovat pod třemi procenty hrubého domácího produktu.
Toto kritérium Česká republika zdaleka nesplňuje, proto se musela zavázat, že dá během několika let veřejné finance dohromady. Prvním signálem by měla být podoba státního rozpočtu na příští rok. Poslanci nakonec schválili verzi, která počítá se zhruba osmdesáti miliardovým schodkem. Když se k tomu přidá ztráta Konsolidační agentury, dostane se deficit opět ke stomiliardové hranici. Takže o zásadním pokroku se mluvit nedá.
Právě rok 2004 nepřinesl zásadní reformy, bez nichž je snížení dluhu veřejných financí nemyslitelné. Řeč je o důchodové reformě, o reformě zdravotnictví a sociálního systému. Bez nich k razantnímu omezení výdajů státního rozpočtu dojít nemůže. Přitom se opakují scénáře. Politici hovoří o nezbytnosti reforem. Vytvoří příslušnou komisi odborníků. Ta jim předloží recept, jak daný problém řešit. Politici najdou důvody, proč návrh nelze použít. A celá věc se vrací na začátek. Tedy do stavu, kdy razantním výdajovým škrtům brání buďto zákonná povinnost vyplatit určité dávky, mzdy či důchody, nebo malá politická odvaha v té době vládnoucí garnitury. Což otevírá dveře vyšším deficitům dokořán.
Samozřejmě úspory se dají nalézt v přebujelém byrokratickém aparátu. I když politici jeho zeštíhlení slibují, jsme svědky toho, že spíše neustále narůstá, což platí i o roce 2004. Tento rok tedy potvrdil, že cesta k oddlužení bude v budoucnu hodně bolet. Ne však nějaký imaginární stát, ale každého daňového poplatníka, vždyť už nyní na něj připadá dluh v řádu tisíců korun. Do deficitu veřejných financí se promítají rovněž prohrané arbitráže. Dvě miliardy korun má stát zaplatit společnosti Petrcíle. Konkrétně za to, že koncem 90. let neoprávněně zrušil prodej části Nové Huti této firmě.
Naopak peníze do státní pokladny mohou plynout například ze zahraničních investic. V roce 2004 přišla Česká republika o 700 milionů eur. Právě tuto sumo hodlá investovat automobilka Hyundai. Nakonec dala přednost před Českou republikou Slovensku. Naopak na pražském Chodově se usídlila logistická firma DHL. Šéf agentury CzechInvest Radomil Novák ji označil za jednu ze tří nejvýznamnějších investic v dějinách České republiky. Další peníze do rozpočtu se vláda snaží získat z privatizace státního majetku. Zhruba dvě a půl miliardy získala ještě Špidlova vláda za prodej akcií Sokolovské uhelné. Kabinet prodal rovněž za 13 miliard Unipetrol a za čtyři miliardy státní podíl v OKD. Naopak se zatím nepodařilo dotáhnout do konce privatizaci Telecomu.
K ní by mělo dojít v roce 2005. Vláda už totiž počítá s utrženými penězi do mimorozpočtových fondů. Přesto by podle ekonomických expertů měly být utržené peníze využívány jiným způsobem. Buďto pro snižování schodku veřejných rozpočtů nebo například na přechod z jednoho důchodového systému na druhý. Majetku určeného k privatizaci totiž ubývá a peníze za něj mizí v nenávratnu. Když už hovoříme o penězích, byl rok 2004 přelomový i v jiné oblasti. Řeč je o pražské burze. Na ní vstoupila s emisí akcií farmaceutická společnost Zentiva. Jde svým způsobem o první významnou tuzemskou firmu, která se pokusila získat peníze prodejem vlastních akcií na pražské burze. Přestože ve světě jde o běžný způsob financování, v České republice ho z různých důvodů nebylo možné využít.
Nejenom akcie Zentivy se postaraly o to, že index, který měří cenovou úroveň akcií, vystoupal na pražské burze nejvýš ve své historii. Také tento údaj dokazuje, že možnosti české ekonomiky jsou navzdory některým krokům politiků relativně velké.
