Jan Fingerland: Švédové, nevyčuhování a tabu

Protože spolehliví, stabilní a vlastně nudní Švédové porušili svou zásadu nevyčuhovat a nedělat něco kontroverzního, a udělali dvě velké změny v nových politických dějinách. Zaprvé opětovně zvolili pravicovou koalici, a za druhé do parlamentu s přehledem dostali stranu, která je podezřelá z rasismu.

Podívejme se na obojí epochální zvraty popořádku.
Švédsko je pro mnohé synonymem úspěšného socialismu. Tedy společnosti sice bohaté a rozvíjející se, ale také velmi solidární a rovnostářské. Však také z uplynulých téměř osmdesáti posledních let zde pětašedesát let vládni sociální demokraté. Pokusy pravice chvíli si zavládnout byly s jednou výjimkou vždy opět vystřídány levicovou vládou.

Švédský model byl vskutku velmi úspěšný a zajistil to, co mnozí nikdy neměli, a česká společnost asi v těchto letech ztrácí – totiž pocit, že všichni občané žijí v jedné společnosti, mají společné zážitky a cítí se se všemi ostatními občany podobní a rovní. Průměrný Švéd za to platí vysokou cenu, nejen ve vysokých daních, ale i v podobě velkého tlaku na konformismus a kolektivismus. Ale výnosy také nebyly malé – spořádaná společnost, která je přátelská a bezpečná. Mnozí však již v 80. letech dospěli k závěru, že tento model se vyčerpal. Že ho nezvládá nejen společnost, která touží po větším prostoru pro individuální volby, ale že ho neutáhne ani jinak velmi moderní a výkonná ekonomika.

Myslí si to očividně i průměrní Švédové, protože v neděli už podruhé dali nejvíce hlasů koalici čtyř liberálních stran. Dosavadní a i nastávající premiér Fredrik Reinfeldt tedy dostal mandát k dalšímu odstrojování sociálního státu, snižování daní i státních výdajů.

Potíž je, že tentokrát dostala pravicová koalice jen těsně pod 50 procent hlasů, a liberální čtyřkoalice nebude mít dost poslanců pro většinová hlasování. Reinfeldt odmítl uzavřít spolupráci se stranou Švédští demokraté, a tak nastává pro Švédy neobvyklá situace – totiž menšinová vláda, přičemž kabinet se bude spoléhat na jednání s opozicí, a nebo si pokusí zajistit přízeň strany Zelených. Tato levicová strana je relativním nováčkem ve švédské politice, a i když v minulosti spolupracovala hlavně se sociálními demokraty, v některých otázkách se shodne i se švédskou pravicí.

Spor bude o setrvání pětisethlavého švédského kontingentu v Afghánistánu, který chtěla v zemi ponechat. Je tu ještě jedna překážka – a to je otázka jaderných elektráren, s nimiž pravice do budoucna počítá, a Zelení naopak nikoli. V příštích hodinách a dnech však pravděpodobně bude mezi Reinfeldtem a Zelenými probíhat intenzivní jednání o možné spolupráci. Reinfeldt, který prý rád doma pomáhá své ambiciózní ženě s úklidem, se v každém případě těší důvěře Švédů, ale i ostatních Evropanů – loni byl novináři zvolen nejlepším lídrem Evropské unie.

Ať jednání pravice se Zelenými o vládní spolupráci dopadne tak či onak, jedno je jisté – sociální demokraté sice zůstávají dominantní stranou na levici, ale nikoli už dominantní stranou celé stranické scény. Je vlastně příznačné, že jejich heslo „Tradice a bezpečnost“ převzal někdo jiný, a to dokonce strana z úplně opačného konce stranického spektra.

Švédští demokraté mají nenápadné jméno, ale zato mají neonacistickou minulost. Až do relativně nedávné doby byli zcela okrajovou stranou, k jejímž příznivcům patřili pouze skinheadi. Pak se ale strany ujala malá skupinka nespokojených studentů z univerzity v Lundu. Ta z pololegální neonacistické skupinky udělala pro veřejnost mnohem stravitelnější spíše populistickou xenofobií stranu, která se už v minulých volbách málem dostala do parlamentu, a s letošním ziskem téměř šesti procent se bezpečně přehoupla přes čtyřprocentní hranici. Nyní její poslanci zamotali hlavu vládě i opozici, protože nikdo neví, jak má s její přítomností nakládat.

Potíž je, že švédská společnost udržuje mnohá tabu, což jí sice zdánlivě umožňuje udržet si čistý štít, ale také znamená, že spousta problémů zůstává nejen bez odpovědi, ale také bez příslušných otázek. Tou je nejen existence problémů s přistěhovalci, ale také skutečnost, že existují Švédové, kterým status quo vadí. Slovy stockholmského novináře Arne Rutha, švédská společnost, která se stydí za klasické vlastenectví, si vyvinula představu, že je nejlepší proto, že je nejméně nacionalistická.

Proto politická elita ale i novinářská obec odmítala vidět, že ve městech jako je Malmö vznikly ostrovy, které už vůbec nevypadaly jako Švédsko. Panuje v nich až devadesátiprocentní nezaměstnanost, děti navštěvují segregované islámské školy a policie do těchto míst často ani nevstupuje. Některé historky sice hodně přehánějí, ale skutečností je, že skoro každý sedmý obyvatel Švédska se narodil mimo tuto zemi, a že skoro třetina Švédů má imigrantské kořeny. Strana Švédští demokraté má pifku zejména na imigranty z islámských zemích, a varuje, že situace dospěla příliš daleko. Myslí si to evidentně mnoho jejích voličů.

Švédsko se tím zařadilo mezi mnohé další evropské státy, které na muslimskou imigraci reagují ústupem od mnoha liberálních představ, a to často na základě emocionálního líčení skutečností. I další vzorově demokratické země, jako je třeba Nizozemsko, vynesly do parlamentů proti-přistěhovalecké strany s xenofobním, zejména proti-islámským programem. Švédští demokraté nemají šanci na to dostat se do vlády, ale bude zajímavé pozorovat, zda a jak budou ovlivňovat švédskou politiku v oblasti přistěhovalectví a také sociálního zabezpečení – jak kdosi spočítal, nezaměstnaní z řad imigrantů stojí státní pokladnu více než celá obrana – v tomto smyslu má země štěstí, že leží mezi Finskem a Norskem.
Je tedy zřejmé, že jestliže švédští voliči v neděli už podruhé nechali zvítězit pravicovou koalici, a nevíc pustili do parlamentu xenofobií populisty, jedna kapitola tamních, ale i evropských dějin se uzavřela. Nová se teprve začíná psát, a cest, kterými se může vydat, je několik.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.