Jan Hauer opravoval deštníky i pro Divadlo na Vinohradech, herec Přeučil mu říkal „mistříčku“
K tradičním romským řemeslům patřívalo broušení nožů a opravy deštníků. Pan Jan Hauer se brusičskému řemeslu naučil od svého dědy. V průběhu života sice vystřídal různá zaměstnání, vozil například uhlí, pracoval v klepárně koberců a nebo jezdil s autojeřábem, ale nakonec se vrátil k řemeslu svého předka.
Jan Hauer pochází z romské subetnické skupiny Sintů, jeho předkové přišli na české území z Rakouska. Narodil se v roce 1947 v rodině podomního obchodníka, ale jemu samotnému bylo bližší brusičské řemeslo, kterému se věnoval deset let před revolucí.
„Začal jsem dělat na Vinohradech v Londýnské ulici, protože už jsem na to měl papíry. Šel jsem na národní výbor a tam mi k tomu dali povolení. Nejdřív jsem dělal pod komunálem, ale pak jsem si říkal, proč dělat pod komunálem, když tam musím odevzdat tržbu, abych měl na výplatu – i když jsem to měl dobré, odevzdal jsem 5000 a 2500 mi přišlo domů. Ale bylo mi to málo, tak jsem šel na národní výbor a tam mi dali papíry, že můžu tuto činnost provozovat.“
Úřednice ho dokonce inspirovala, aby pracoval na Vinohradech.
„Ta ženská mi řekla: ‚Pane Hauer,e nechtěl byste tady někde brousit a spravovat deštníky? Ptal jsem se kde a ona na to: ‚Víte co, v Londýnské ulici je na rohu mléčný bar, tam to znáte‘ (já jsem tam vyrostl). Vedle je barák, kde bydlel můj kamarád, tenkrát to ještě nebylo vrácené v restituci. Šel jsem za ním a říkám: ‚Jirko, nemohl bych si tady postavit přívěs, abych mohl brousit?‘ A on na to: ‚Jo, postav.‘ Tak jsem si tam nastálo postavil přívěs, on mi dal ještě elektriku, za tu jsem mu tehdy platil stovku za měsíc, deštníky a nože jsem mu spravoval zadarmo.“
Na tomto místě Jan Hauer brousil nože a spravoval deštníky deset let.
„Ještě dnes tu někde mám oběžník Národního výboru Prahy 2, kde se píše: ‚Nemožné hned, zázraky do tří dnů.‘ Psali tam o mně, i mě tam s mým bráchou vyfotili. Tam to bylo hezké, mám na to dobré vzpomínky. To nebyla žádná dřina, ale vyšel jsem tam lidem vstříc, oni mi donesli deštník a já jsem jim ho za deset minut udělal a vrátil zpátky. Broušení, všechno jsem dělal na počkání.“
Jeho služby využívala zajímavá klientela.
„Ke mně chodili herci z Vinohradského divadla. Přeučil vždy přišel a říkal: ‚Mistříčku, prosím Vás. Mistříčku, tady mám nějaký deštníčky do hry (on hodně používal zdrobnělinky) podíval byste se na ně?‘ Tak jsem se na to podíval, byly tam zlámané dráty, ale to byly deštníky ze začátku 19. století a já jsem do toho ty dráty musel udělat. Já jsem mu říkal mistře a on mi říkal mistříčku. A řekl jsem mu: ‚Mistře, já Vám je donesu do divadla.‘ ‚Dobře, mistříčku, děkuju Vám, mistříčku.‘ Měl třeba čtyři deštníky, potahy na nich byly krajkové a ty krajky byly potrhané – to jsem musel sundat, koupit krajky a našít to tam. Pak jsem mu to donesl a on říkal: ‚Mistříčku, Vy máte zlatý ručičky, zlatý ručičky!‘ A když jsem mu řekl cenu – to nebylo drahé, 50 korun za deštník, on se na mě tak díval: ‚Mistříčku, to ne teda!‘ A místo třeba 500 korun mi dal 700 nebo 800 korun, on byl hodný. Slávka Budínová ke mně chodila, Dana Medřická – jé, tam to bylo dobré. Policajti z kriminálky, z národního výboru ke mně chodili všichni, celé Vršovice ke mně chodily – bylo to dobré!“
Po revoluci se však vše změnilo.
„Pak přišel roku 1989 a nastal útrum. Nevím, týden 14 dní – ani jeden nůž nabrousit, ani jeden deštník opravit si lidé nedali. Lidé byli v euforii, zvonili klíči a už tam nikdo za mnou nepřišel. Nějaký čas jsem ještě jezdil po venku – Karlovy Vary, Chodov u Karlových Varů, Sokolov apod., tam se ještě dalo něco utrhnout. Pak to najednou skončilo, tak jsme s mojí ženou začali dělat cukrovou vatu a podobné blbosti.“
S cukrovou vatou jezdí Jan Hauer po trzích dodnes.
