Jan Kutálek

Nevěděl jsem to, a dokonce ani netušil. O to větší pak ale bylo moje překvapení... Když jsme před čtrnácti dny s kolegyní Zuzanou Vojtíškovou na Vysočině poprvé navštívili hrad Svojanov (natáčeli jsme reprotáže pro vysílání Dobrého jitra), nečekaně jsme také vstoupili do království poezie, něhy a fantazie. Od r. 1998 je totiž na Svojanově stálá expozice z díla sochaře a keramika Jana Kutálka ( 20. 7. 1917 - 28.5. 1987) - studoval malířství na soukromé škole Rudolfa Vejrycha a sochařství na Akademii výtvarných umění v Praze u prof. Karla Pokorného.

Nedostatek z odborné přípravy v pražské redakci byl vystřídán poděkováním. Kdybych se totiž jen chvíli těšil na setkání s keramickým světem Jana Kutálka, asi bych nikdy nestál vedle kastelána Jiřího Čtrnáct v tichém údivu jako dítě, když před sebou poprvé uvidí zářící vánoční stromeček a pod ním bohatou nadílku. Byla to skutečně zvláštní a sváteční atmosféra plná nečekaného překvapení. Žbrďol, Faun, Pan rybář, Decinka, Líbezuníček, Okřín, ale taky věrohodný Karel IV. nebo František Josef I., kachlové panely Drdových Hrátek z čertem nebo Haškova Dobrého vojáka Švejka. Já ty svoje pajduláky jmenuji všelijak, přiznal se Jan Kutálek, Piškarton, Líbezník, Pustorálek, Fišpajtl, Hostipas, Pišpartéz, Živenka, Houbovníček. Třeba překladatel do švédštiny se pokoušel překládat Račikuš - jako "Raději buď zticha" - tak jsem mu řekl "račitohonech" (Kutálkovy osobité jazykové názvy keramických postaviček byly dokonce pro Dr. J. Hoffmannovou podnětem k napsání odborné jazykové práce!)

Království poetické duše a výtvarných a jazykových nápadů Jana Kutálka to je především chvíle mámivého zapomnění, kdy se potichu vytrácí čas, okolní svět a taky všichni lidé zlí a zůstává jen ticho a nebo naopak veselý křik dětí, radost a dospělým možná i trochu smutné nostalgie při vědomí, že už další veselé plivníky, kteří by se narodily v Kutálkově fantazii, neuvidíme. Nejprve měla Kutálkova keramika jakoby anekdotický ráz, od něhož se ale brzy oprostila. Sochař začal zpodobňovat náznaky... "Něco, co poskytuje člověku prostor, co si chce sám představovat. Nechci už jako dřív modelovat lišku nebo lva, ale liškovitost a lvovitost. Jde mi o podstatu věci... A proto přemýšlejte, proč se ten plivník jmenuje Dumas nebo třeba Račikuš." Jan Kutálek zemřel před čtrnácti lety, týden po slavnostním zahájení výstavy z celoživotního díla k jeho (bohužel už nedožitým) sedmdesátinám.

Svět, který nám Jan Kutálek stvořil a jímž nás i v této chvíli obklopuje, je sice - podle mého názoru nevědecký, a proto se v něm nádherně žije. Je to svět plný potěšení, v němž každé stvoření a každá bytost má svoje jméno a nikoliv jen číslo a svůj osobní, nikoli masový osud, a ten může do jisté míry ovlivnit svou pílí a svým důvtipem. Svět Jana Kutálka je zrcadlem jeho srdce, a takové nenosí každý, je zrcadlem jeho povahy a jeho víry v řetězovou reakci laskavosti. Jan Kutálek totiž věří, že usměje-li se na někoho dalšího, takže svět zheskne a stane se obyvatelným bez nákladných investic a mnohomluvných opatření... (Fr.Nepil)

Nikoliv keramická pec, ale on sám je pec kouzelníka, z níž do našeho světa vstupují laskavé bytosti. A úchvatná krása... (Václav Čtvrtek)