Jan Scheinost, prý jediný inteligentní ideolog českého fašismu

Asi každého někdy napadlo, jestli by život nebyl jednodušší bez některých politiků, případně bez politických stran. Bylo by možné fungovat ještě demokraticky? Takové teorie promýšlel už ve 20. a 30. letech minulého století Jan Scheinost. Má to ale háček: při svých úvahách se dostal až mezi české fašisty a za války psal ve prospěch nacistů.

Čtěte také

Emil Hácha – příběh velké oběti. Jak dnes vnímat odkaz protektorátního prezidenta?

Rodák (1896) ze slavné rodiny sušických sirkařů studoval historii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, pak několik let učil na gymnáziu. Od první poloviny 20. let se věnoval publicistice, profiloval se jako český nacionalista a konzervativní katolík.

Stál v opozici proti vládní politice a projevoval ostentativní nedůvěru k politickým stranám. Kapitalismus odmítal a liberální demokracii nevěřil, obdivoval Mussoliniho fašistickou Itálii. I proto roku 1927 vstoupil do Národní obce fašistické, rychle se dostal do jejího vedení a byl považován za myšlenkového vůdce, který chtěl dosáhnout spojení fašismu, radikálního katolicismu a nacionalismu. Věřil, že stavovský stát odstraní třídní napětí a zmírní sociální nespravedlnost.

Nejčernější vzpomínka

Historik Tomáš Pasák později nazval Jana Scheinosta „jediným inteligentním ideologem českého fašismu“. Když ale Scheinost zjistil, že z Národní obce fašistické nemá šanci ovlivnit vysokou politiku, z organizace vystoupil; v té době už působil i v lidové straně. Nastoupil jako redaktor Lidových listů a v roce 1933 se stal jejich šéfredaktorem.

Čtěte také

Chlebíčková aféra propojila osudy kolaborantského novináře Lažnovského a premiéra Eliáše

Je pozoruhodné, že z jeho nacionalismu se během 30. let zrodila kritika hitlerovského Německa. Tu otupil až po březnu 1939 a ke spolupráci s nacisty se přidal v létě 1940 po porážce Francie. I když psal neuvěřitelně proněmecké články, jeho podřízení po válce dosvědčili, že přesvědčeným nacistou nebyl, k psaní pronacistických článků nikoho nenutil a redaktoři se nemuseli bát před šéfredaktorem volně mluvit.

Za jeho nejhorší kolaborantský počin je považován projev v Olomouci 27. června 1942 po smrti Reinharda Heydricha, ve kterém podle přání nacistů ostře napadl Edvarda Beneše a exilového premiéra Jana Šrámka. Po válce u soudu řekl: „Hluboce toho lituji. Je to moje nejčernější vzpomínka na moji činnost za celou okupaci.“

Čtěte také

Nadprůměrný novinář Krychtálek byl po válce popraven. Jako kolaborant

V květnu 1943 se stal šéfredaktorem Národní politiky a v této funkci ho zastihl i konec války. Byl zatčen během Pražského povstání a dva roky ve vazbě čekal na soud. Došlo k němu v březnu 1947 a Scheinost odešel s trestem 22 měsíců vězení. U soudu se totiž ukázalo, že intervenoval ve prospěch několika zatčených osob i židovského původu, že bral nepříjemné povinnosti v redakci na sebe, že udržoval v redakci velký počet redaktorů a že spolupracoval s odbojem.

Trest si tak „odseděl“ ve vazbě. Po roce 1948 byl ještě dvakrát souzen komunistickou justicí, propuštěn byl v roce 1955. Přivydělával si jako překladatel a knihkupec, zemřel v květnu 1964.