Janička se vrátila

Brzy ráno zazvonil telefon.

„Toníčku, jsi to ty?“

Telefon mi málem vypadl z ruky. Byla to Janička! Janička, kterou jsem miloval a která z mého života před sedmi lety odešla!

„Janičko! Jsem to já! Co se stalo? Co potřebuješ?“

„Potřebuju od tebe pomoc.“

Její hlas zněl tiše a moje srdce se divoce roztlouklo.

Tušil jsem, že jeden z důvodů, proč ode mě před sedmi lety odešla, byl ten, že mi nechtěla být na obtíž. I když pracovala, měla zdravotní problémy a často se stávalo, že jsem to byl já, kdo o ni pečoval, místo aby se ona starala o mě, jak by se asi spíš předpokládalo.

„Janičko, udělám pro tebe všechno na světě!“

Mlčela. Slyšel jsem jenom její dech.

„Janičko! Řekni mi něco o sobě! Kde žiješ? Jak žiješ? Jsi... vdaná?“

Ulevilo se mi, když řekla, že ne.

„A ty? Oženil ses, Toníčku?“ Rozesmál jsem se.

„Je jenom jedna jediná žena na světě, kterou bych si vzal okamžitě! A to jsi ty, Janičko!“

„A jsi sám,“ vyptávala se dál a já byl šťastný, že jsem mohl odpovědět, že ano. Nebudete mi to věřit, ale od chvíle, kdy ode mě odešla, jsem ženu neměl.

Každý den jsem čekal, že se mi Janička ozve a že se ke mně vrátí. A když se neozvala jeden den, těšil jsem se, že se ozve druhý den a to jsem si říkal celých sedm let!

A měl jsem pravdu. Ozvala se.

„A ty? Jsi sama?“

Mlčela. Dlouho mlčela, ale nakonec promluvila.

„Toníčku, nejsem sama.“

Bolest, kterou jsem ucítil u srdce, rychle přešla. Dobře. Tak někoho má.

„To nevadí, Janičko! Vážně! Vůbec mi to nevadí...“

Chtělo se mi brečet. Hergot, chlape, vzpamatuj se!

„Pomůžu ti, ať žiješ, s kým chceš! Pomůžu ti!“

Zase dlouho mlčela.

„Janičko, řekni mi, co potřebuješ. Prosím,“ dodával jsem jí odvahu, protože jsem nechtěl, aby se trápila.

„Toníčku, já nemám žádného muže. Žiju sama.“

Zalilo mě takové štěstí, že bych nejradši začal křičet radostí! Kousl jsem do rukávu a zavřel oči. Nemá nikoho! Je sama! Je sama, jako já!

„Ale mám dítě. Mám syna.“

Co? Cože? Má dítě? Syna?! Janička přece nemůže mít děti! Stal se zázrak! Věděl jsem, jak ji trápí, že děti mít nemůže...

„Janičko! Ty máš syna?“

„Ano, Toníčku. Jiříkovi je šest let. Je nemocný. Ale určitě to dobře dopadne! Víš, on by potřeboval, aby se jeho otec nechal vyšetřit. Doktoři potřebují vědět všechno o jeho otci.“

Hlas se jí třásl. Tak její chlapeček je nemocný? Pak mi konečně došlo, co ode mě chce.

„Janičko, ty potřebuješ peníze na léčení, viď? Dám ti všechno, co mám.“

„Toníčku, já ale nepotřebuju peníze.“ 

„A co potřebuješ?“

„Potřebuju, aby ses nechal vyšetřit.“