O Toníčkovi, když ještě měl nohy

Toníčku, máš slovo!

…Janička sice vstoupila do mého života, když mi bylo třicet let, ale znali jsme se odmalička. Byli jsme stejně staří a vlastně jsme spolu vyrůstali.

Měli jsme oba složitý život a možná to nás tak spojilo. Já přišel v jednadvaceti letech o obě nohy a Janička prodělala několik operací a výsledek byl, že kromě častých zdravotních problémů, nemohla mít děti.

A aby toho nebylo málo, zemřeli jí oba rodiče a ona zůstala sama. Bez sourozenců, bez tet a strýců. Sama. Na rozdíl ode mě. I když jsem už také neměl rodiče, měl jsem tři sestry, tři báječné švagry a sedm neteří a synovců. A všichni bydleli kousek ode mě a byli kdykoli ochotni přispěchat mi na pomoc.

Věděli jsme s Janičkou o sobě a o svých rodinách všechno, přátelili jsme se, ale je pravda, že naše dospívání se ubíralo úplně jinými cestami!

Zatímco Janička pro svou nemoc nikam nechodila a věnovala se studiu, já vymetal všechny možné diskotéky a střídal holky. Byl jsem hezký, mluvit jsem uměl a tak jsem dostal každou holku, na kterou jsem se podíval, na uvařené nudli.

V sedmdesátých letech jsem odmaturoval na průmyslovce a rozhodl se, že emigruju a nechám se naverbovat do cizinecké legie. Ale otce jsem už neměl a moje maminka byla nemocná. Věděl jsem, že by ji zabilo, kdyby o mě přišla. Byl jsem z nás čtyř nejmladší a její nejmilejší. A tak jsem zůstal doma, bydlel jsem s ní v našem baráčku, odkud se už moje tři sestry vyvdaly a staral jsem se o ni.

Nejdřív jsem pracoval v lese, ale věděl jsem, že to není ono. Chtěl jsem na nádraží, kde to vonělo dálkami, mezi vlaky, chtěl jsem dělat posunovače, ale maminka se toho tak strašně bála, že jsem zůstal v lese.

Když mi bylo osmnáct let, maminka umřela. Zůstal jsem v baráčku sice sám, ale sám jsem tam nebyl nikdy. Vždycky tam se mnou byla nějaká holka. Užíval jsem si.

A protože každá holka měla pocit, že si ji vezmu, snažila se, abych měl nakoupeno, uvařeno, vypráno a uklízeno. Žil jsem si jako paša, vážně! Ale ženit jsem se nechtěl. Holky jsem střídal jak na běžícím pásu, jako bych tušil, co mě na kolejích čeká.

Ve dvaceti letech jsem šel konečně dělat na nádraží posunovače. Splnil jsem si svůj sen a byl jsem maximálně spokojený. Miloval jsem svoji práci! Byla nebezpečná! Zodpovědná! Důležitá! Připadal jsem si jako hrdina! I ten den, kdy se mi to stalo! Bylo tehdy zataženo, dusno...

„Tony! Bacha! Už jede!“

Uslyšel jsem hlas svého vedoucího a zamával jsem na něj, že ho slyším a že vlak vidím. Ustoupil jsem stranou od kolejí, ale zdálo se mi, že bych měl ustoupit ještě kousek dozadu. Vlak se ke mně rychle blížil a já couval na hromadu, kterou jsem cítil pod nohama, a nevěděl jsem, že je to hašené vápno.

Když se vlak ke mně přiřítil, uklouzly mi nohy. Nejenom, že jsem o ně přišel, ale ještě jsem měl celé tělo spálené vápnem.

Ale nemyslete si, oklepal jsem se už v nemocnici po operaci! Musím za to poděkovat sestřičkám, které ze mě byly poblázněné a snesly by mi modré z nebe, a mně to, samozřejmě, dělalo dobře, a díky tomu jsem si říkal od prvního dne, kdy jsem přišel o nohy, že žít se dá krásně i bez nohou!