Japonský nůž by neměl chybět v žádné kuchyni, jedním z těch základních je Kiritsuke

Slyšeli jste někdy názvy Kiritsuke, Santoku nebo Gyoto? Jde o typy japonských nožů, se kterými se výtečně pracuje v kuchyni - jejich tvary se hodí na všechny kuchařské činnosti a dovednosti. Milan Tůma z Přibyslavic na Třebíčsku se v nich zhlédl, a během několika měsíců se je naučil vyrábět. Jeho tatínek, obráběč kovů a všeuměl, mu do dílny vyrobil brusku na opracování železa a vybroušení ostří.

Na každém jeho noži byste našli značku, která vypadá jako znak japonské abecedy, ale skutečnost je úplně jiná: „Každý nožíř má svou nožířskou značku. Tu mám i já a spousta lidí se ptá, co je to za japonský znak, ale když si vzpomenete na moje jméno, tak vám dojde, že to je MT,“ směje se Milan Tůma.

Milan Tůma vyrábí japonské nože

Nožíř se snaží spojovat funkčnost a design. „Baví mě ta variabilita japonských nožů, je jich velká škála, že si s tím můžu hrát, ale snažím se dělat fúzi Evropy a Japonska.“ Nože mají různé tvary, délky, špičky, zkosení i šířky. Všechny mají japonské názvy.

„Sudžihiki je nůž na přípravu suši, na krájení steaků, porcování masa. Kiritsuke má zkosenou špičku a taky patří do základních typů. Santoku je základní nůž, který doporučuju vždycky všem. V překladu to znamená tři ctnosti, tedy maso, ryby a houby. Gyuto je nůž vymyšlený v Japonský pro západní svět, kopíruje francouzský typ nože,“ popisuje nožíř desítky různých nožů, které se liší i barvou střenky. Ty Milan Tůma vyrábí ze dřeva, které ve vakuu napouští akrylovými pryskyřicemi.

Při péči o kvalitní nože doporučuje nikdy je nedávat do myčky ani neházet do dřezu, neukládat je do zásuvky vedle ostatních nožů. Po použití by se měl nůž opláchnout, otřít a ihned uložit do obalu nebo do stojánku.

Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.