Je klid po francouzských bouřích trvalý?
Od jara 1968 nezažila Francie něco podobného. Snad jen s tím rozdílem, že na jaře 1968 přerostly nepokoje v pařížských a nejen pařížských ulicích v celostátní politickou krizi, před níž na chvíli začal couvat tak ostřílený muž, jako byl generál a prezident Charles de Gaulle. Letošní podzimní sociální bouře, kdy během tří týdnů vzplálo deset tisíc aut a byly poničeny školy a policejní stanice, byly co do efektu okázalejší, ale nikdy se z takzvaných "obtížných čtvrtí" nepřelily do městských center a neartikulovaný protest mladých přistěhovalců se nedočkal širší podpory ve většinové společnosti.
Také proto po masivním nasazení policie a znovuoživení zákona, který umožňuje radnicím podle potřeby vyhlásit zákaz vycházení, nepokoje nakonec utichly. I když zdaleka ne tak, jak si asi představoval nynější prezident Jacques Chirac, o kterém se proslechlo, že když se první zapálená auta dostala na první stránky novin, měl své ministry cynicky chlácholit, že stačí vyčkat do podzimních dešťů a poklesů teploty, které prý spolehlivě zaženou rozpálené hlavy z ulic pod střechy.
Počet zapalovaných automobilů nakonec poklesl na míru, která předcházela vypuknutí nepokojů, což ale stále znamená v českých poměrech stěží představitelné číslo. Ještě o štědrovečerní noci vzplálo ve Francii na stovku vozidel. To jen abychom měli pojem, co v jedné z největších evropských zemí představuje "návrat klidu". Pro posouzení, zda je namístě hovořit o "návratu ke klidu", nejsou tolik důležitá právě zmíněná statistická čísla, ale to, jak na explozi na předměstích reagovali politici a jak byla jejich reakce účinná.
Protože i francouzští politici jsou svým způsobem obyčejní smrtelníci, tak i na ně se vztahuje zkušenost, že zlozvyků se člověk vzdává, když ho jejich důsledky přímo ohrožují, a jakmile příznaky krize pominou, zlozvyky se hlásí o své místo.
Jak tedy zareagovala například francouzská levice a nyní její největší síla, socialisté? Inu, soustředila se na téma, které je letos nejvíce pohlcuje, totiž interní přetahování o to, kdo by mohl mít největší šanci prosadit se jako kandidát celé levice v prezidentských volbách v roce 2007. Proto se Socialistická strana na jaře před referendem o evropské ústavní smlouvě rozštěpila, když bývalý premiér Laurent Fabius ucítil, že by mohl na sociálně motivovaném "Ne" vydělat. A na podzim bylo sice od socialistických předáků slyšet mnoho řečí, co a jak pravice v přístupu k přistěhovalcům zanedbala a co udělala mizerně, ale jejich mysl stejně mířila ke sjezdu, který měl rozhodnout, kdo bude mít mezi socialisty navrch a kdo tedy posílí své prezidentské naděje.
Jestli si levice nedoplnila své domácí úlohy, protože o sociální problémy by se měla starat takříkajíc z vlastní podstaty, tak ani pravice při vyřizování vlastních restů vyplývajících zase z vládní odpovědnosti nedopadla o mnoho lépe. Už když začaly hořet tisícovky aut na předměstích, tak si novináři všimli, že prezident Chirac a jemu blízký premiér de Villepin se drží zpátky. To se dalo vyložit pouze tak, že chtějí v nastalých problémech společně vymáchat Nicolase Sarkozyho, protože ten jako ministr vnitra je přece za pořádek v ulicích odpovědný v prvé řadě. A proti Sarkozymu, který myslí na Elysejský palác Chirac a de Villepin vždy našli společnou řeč. Takže i u pravice převládaly vnitrostranické kombinace nad zájmem řešit, co se noc co noc děje v ulicích.
Nebyli by to ale politici, kdyby neuměli alespoň něco slíbit. Proto bylo slyšet o uvolnění fondů pro nevládní organizace, jejichž lidé jsou dnes a denně v kontaktu s obyvateli předměstských sídlišť, o daňové podpoře těm, kteří budou ochotni pokusit se v kritických místech otevřít dílnu či obchod, a samozřejmě, protože voliči rádi slyší o pořádku, o posílení policie tam, kde v předchozích letech z nedostatku peněz a podpory vyklidila prostor.
Mladíky z předměstí sliby, které k nim mnohdy ani nedolehnou, neovlivní a vůči výzvám, že nejlépe dají najevo svůj vliv, až nastane okamžik prezidentských či parlamentních voleb, jsou vesměs hluší. Jsou přesvědčeni, že za ně žádný politik nemluvil a ani mluvit nebude. O to pravděpodobnější je, že dříve či později, aby na sebe upozornili, sáhnou po kanystru s benzínem.
