Jeden zahraniční provaz
Čím je země menší, tím větším luxusem pro ni je, když nedokáže táhnout za jeden provaz v zahraniční politice. Na řadě států, zejména skandinávských, je vidět, jak jim shoda v této oblasti svědčí. V Česku je k ní o důvod navíc. Blíží se naše předsednictví Evropské unie.
Nebude snadné, komplikace kolem lisabonské smlouvy ho už dopředu stačily zdramatizovat. A i když během předsednictví budeme stěží prosazovat naše vlastní národní zájmy - ono se to v unii nenosí - mělo by být vládě i opozici nejpozději tou dobou naprosto jasné, co je ještě společný, národní zájem, a oč už se lze hádat.
Proto je nutné uvítat výzvu premiéra Topolánka Jiřímu Paroubkovi k diskusi o zahraniční prioritách Česka. Stejně jako obezřetnou Paroubkovu reakci, která dvířka k takové diskusi ponechává otevřená.
Naděje na brzkou shodu je však mizivá. Ani ne tak proto, že si Topolánek s Paroubkem opět okopávali kotníky. Topolánek třeba slovy, že vnitropolitické hry musí jít stranou. A Paroubek třeba jedovatou pochvalou premiéra, že ten konečně pozitivně reagoval na jeho mnohokrát opakovanou nabídku. Horoucí nadšení pro jednání se z takového jazyka věru vyčíst nedá. Na tom by ovšem diskuse ztroskotat nemusela. Potíž je s něčím jiným: S lisabonskou smlouvou.
Topolánek říká, že ratifikace smlouvy je pozastavena. Paroubek vidí v souhlasu vlády s pokračováním ratifikace základní podmínku pro jednání s premiérem. Takže - buď jeden ustoupí, a to je nepravděpodobné, anebo pomůže jen zázrak.
Pravda, ty se ve státě, kde majetný občan/politik pobírá dávky pro nemajetné a ještě sponzoruje církev, také dějí.
