Jediná tvrz, kterou Napoleonova armáda nedobyla. Vojáky polské tvrze Stříbrná hora nakonec zdecimovala epidemie tyfu
I když dnes pevnost Stříbrná hora v Polsku působí až romanticky, život na ní byl v 18. a 19. století strašný - pruští vojáci čelili hlavně drakonickým trestům, ale taky těžkým povětrnostním podmínkám a epidemiím tyfu.
Z ptačí perspektivy připomíná původně pruská pevnost Stříbrná hora obrovskou hvězdici. Není ale nikde u moře, leží v polských Sovích horách nedaleko českých hranic. Vystavěli ji za pouhých 12 let a když z ní vypochodoval poslední regiment, stala se cvičištěm sapérů. Byla prvním místem na světě, kde testovali vysoce výbušný nitrát celulózy.
Knoflík jako platidlo
Když chtěl voják na pevnosti v 18. a 19. století zakousnout něco lepšího, než jen chléb, zašel do krčmy, a pokud neměl peníze zaplatil konflíkem z uniformy. Krčmář takovou platbu přijal. Ne proto, že by měl knoflík cenu. Ale protože věděl, že když se voják druhý den nevrátí a nekoupí svůj knoflík zpátky, dostane při nástupu trest. Posadí ho na trestnou kozu a na nohy mu přivážou závaží. Taková koza, nebo jindy nazývaná jako osel, stála i na nádvořípruské pevnosti Stříbrná hora nedaleko stejnojmeného městečka.
„Pruský král Frederik Veliký nenechal tvrz vybudovat kvůli výhledům, i když my z nich dnes užitek máme, ale postavil ji proto, že chtěl opevnit, zabezpečit pás Sovích hor na jejich jižní hranici,“ vypráví průvodkyně na pevnosti Srebrna Góra Danusia Benedyk, oblečená v kostýmu markytánky. Pruský král tuto oblast získal ve slezských válkách a obával se, že se mu Rakousko-Uhersko pokusí to území sebrat. Proto stavěl tvrze jako Stříbrná hora, která navíc měla chránit Stříbrný pás pod ní.
Donjon a bastiony
Tvrz netvoří jediná budova, je to celý komplex. Skládá se z donjonu, kolem kterého jsou bastiony, které obsahovaly vše pro to, aby byla pevnost samostatná. Kromě toho jsou ještě v horách rozmístěné forty, které měly bránit nejen jednotlivé části celé té pevnosti, ale i horské pásmo.
Přecházíme mostek a jdeme do průchodu. Na kamenné zdi nad hlavami si přitom můžeme přečíst právě nápis Donjon. „Jdeme do do obytné věže konečné obrany. To znamená, že kdyby se vojákům nepodařilo udržet ostatní části tvrze, stáhli by se na donjon, opevnili by se a konkrétně tady by se mohli bránit až půl roku bez jakékoliv pomoci zvenčí,“ popisuje průvodkyně Danusia.
Čtěte také
Udržet v minulých staletích takovou tvrz bylo drahé a náročné. „Práce na ní i pracovní a životní podmínky v ní byly tak špatné, že tu zkrátka byly jen malé regimenty. První, který sem přišel, měl tisíc vojáků. Každý další regiment už byl o něco menší. Víme například o epidemiích tyfu, které se tu šířily.“ Jak vypráví Danusia Benedyk, pruská armáda byla navíc jednou z nehorších, co do vojenských trestů. Uvnitř pevnosti taky chybělo sociální zařízení pro takový počet obyvatel, o lůžka se vojáci dělili, žili v chladnu, vlhku, přítmí.
Napoleon, pak tyfus
Na tvrzi bývalo 316 děl různého kalibru. „Když se v roce 1807 Napoleonova vojska přiblížila k městečku Stříbrná Hora a začala ho ostřelovat, tvrz odpověděla stejně. Taky ostřelovala městečko, aby vytvořila předpolí bitvy, aby se v těch místech nepřítel nemohl ukrýt. Nevíme, jak by ten střet skončil, kdyby v čase ostřelování nebyl podepsaný Tylžský mír. Tvrz Srebrna Góra je proto jedinou tvrzí, kterou Napoleonova armáda nedobila.“ Počty vojáků v pevnosti ale zdecimovala epidemie tyfu.
Procházíme důstojnickou ložnicí, pak původními prostorami, které jsou v rozích ještě vybavené starými krby - příliš malými, než aby obrovské prostory a tlusté stěny citelněji vytopily. A pak scházíme pod nádvoří tvrze, protože tvrz není jen na povrchu, ale je taky vtesaná do hory. „Teď už jdeme podzemní vylámanou chodbou, která je cihlami jen obložená,“ popisuje průvodkyně. Ze stropu kape voda a v potůčcích stéká strouhami v hliněné podlaze hlouběji do chodby Zastavujeme se u studny. „To je to nejdůležitější místo tvrze. Protože voják může mít zbraní a munice, kolik chce, ale když nemá přístup k pitné vodě, tak zkrátka dlouho nevydrží.“ O několik metrů dál je kolo, ve kterém dřív vojáci chodili, aby čerpali vodu ze studny na povrch.
Když vojsko z pevnosti v roce 1867 naposledy vypochodovalo, stalo se z ní cvičiště sapérů. Později ale i oni její prostory opustili. Překvapivě tvrz Stříbrná hora nepotkal osud jiných pevností, které okolní obyvatelé úplně nebo částečně rozebrali na stavební materiál. Místní rozhodli o jejím zachování a na konci 19. století se otevřela turistům. Na nádvoří později začala fungovat restaurace, kterou se současní provozovatelé a správci snaží obnovit.
