Josef Čonka pomáhá lidem, kteří si prošli podobně těžkou zkušeností jako on sám

„Měl jsem fakt štěstí, že mě hned nešoupli do zvláštní školy a v uvozovkách mě tím nepopravili tak, jak to udělali ve spouště případů u jiných Romů. Škola mi šla normálně. Nebyl jsem žádný jedničkář, spíš trojkař, a to i z chování, no...“

Josef byl po základní škole přijat na učební obor kuchař - číšník, kde vydržel jeden rok. Poté ze školy odešel, protože si říkal, že peníze se dají vydělat i jinou cestou.

„Vykašlal jsem se na školu a myslel jsem si, že budu stát někde u Tuzexu a prodávat bony tak, jak to bylo tehdy normální. Pak jsem toho hrozně moc litoval.“

Ze školy tedy odešel a měl problémy se zákonem.

„Šel jsem do vězení jako mladý kluk, bylo mi 15 let. Tehdy to bylo vězení Libkovice. Bylo to jedno z nejtvrdších vězení, což mohu porovnat i v rámci svých pozdějších zkušeností. Myslím si, že to byl nejhrůznější zážitek. Kruté, i ze strany policistů, protože tam byla myšlenka, že nám to znepříjemní takovým způsobem, abychom už nikdy v životě do toho vězení nechtěli jít. A myslím si, že žádný z nás kluků, kteří jsme tam byli, už se nikdy nezařadil do normálního života.“

Josef si těžko hledal práci a bylo pro něj složité uspořádat si svůj život. Rozhodl se, že odjede za svou matkou do Kanady.

„Neunesl jsem tady pocit, že mám devítiletou dcerou, o kterou se nedokážu postarat. Měl jsem tady špatný trestní rejstřík, ještě do toho to moje příjmení. Bylo to pro mě hrozně těžké, postarat se, chodit do práce, najít si práci, zbavit se závislosti na drogách a automatech, kterou jsem si tu vypěstoval. Zvolil jsem prostě tuhle alternativu, že se seberu a odjedu do Kanady, kde mám rodinu a kde mi lidi nabídli pomoc. V normálním životě se z ničeho nepoložím a byl jsem kluk, který se nikdy v životě ničeho nebál, ale tady jsem musel připustit jednu věc tak, jako je to v boxu, soupeř byl lepší. Ten život byl silnější, než jsem byl já.“

V Kanadě dcera chodila do školy a on pracoval jako malíř pokojů, ale stejně ani tam se necítil dobře.

Josef Čonka|foto: Archiv Josefa Čonky

„Stal se tam ze mě dobrovolně negramot. Byly tam situace, kdy jsem třeba nastoupil s holkou do autobusu. Řidič po mě chtěl nějaké peníze, já měl jenom papírové. V tu dobu jsem nepochopil, co chce. Nechtěl mě tedy pustit dovnitř, protože tam je to jenom na kovové. Vylezl jsem z autobusu i se svojí dcerou, a abych se do těchhle pro mě trapných situací nemusel dostávat, tak jsem další tři měsíce chodil pěšky i s dcerou, abych nemusel do toho autobusu nastoupit.“

Po pěti letech se vrátil do Česka a začal od začátku. Dnes padesátiletý Josef pracuje, založil si novou rodinu a pomáhá lidem, kteří si prošli podobnou zkušeností, a své pocity otevřeně sděluje na sociálních sítích.

„Spousta lidí vůbec nevidí zákulisí celého Facebooku. Vidí tam Pepíka Čonku, který ráno prostě svítí, září, směje se, baví ho to na tomhle světě. A to je pravda. To není hrané. Já to takhle mám. Nikdo už ale nevidí, co tomu předchází. A to je třeba, když mi děkují lidi, kteří měli děti, které byly sportovci a odešli od sportu kvůli drogám... a já jsem dokázal toho člověka přivézt zpátky. Nikdo neví, že po noční se scházím se svým kamarádem a jedeme zachránit jeho bráchu a vezeme ho do Drop Inu. Nikdo nevidí, když jedu do Motola odvézt cheesburger holce, která umírá na leukémii.“

Josef pracuje jako security a svou práci dělá svědomitě. Před časem dokonce zachránil lidský život.

„Kamarád viděl člověka, který se zatoulal někam, kam neměl, vyloženě do našeho prostoru, kam normálně lidi nechodí, takže by ho tam nikdy nikdo nenašel. Spadnul do vody. Ten člověk měl přes sto kilo, táhlo ho to ke dnu. Já jsem odmontoval provaz, který tam byl, takové silné lano, hodil jsem ho k němu, slezl jsem k němu a omotal jsem mu ho kolem těla. Měl jsem strach, aby se nepotopil. Držel jsem ho tak do příjezdu policie a záchranářů. Muže zachránili a se mnou sepsali nějaký protokol.“