Josef Klička

V dějinách české hudby je Josef Klička zapsán jako jedna z všestranně zaměřených osobností přelomu 19. a 20. století. Hrál na housle a varhany, byl skladatelem, kapelníkem a pedagogem. Svůj život však zasvětil hlavně královskému nástroji varhanám.

Na housle začal hrát pod vedením svého otce a později v letech 1867–1970 se nástroji věnoval na Pražské konzervatoři ve třídě Antonína Benewitze. V roce 1872 byl přijat na varhanickou školu, kde byl mimo jiné žákem Františka Zdeňka Skuherského. V letech 1878–1981 působil s Bedřichem Smetanou jako druhý kapelník v Prozatímním divadle.

Postupně se stal vyhledávaným varhaníkem a dosáhl místa profesora na varhanické škole a konzervatoři. Jeho žákem byl např. i Bedřich Antonín Wiedermann. V letech 1892–1895 zastupoval Antonína Dvořáka za jeho pobytu v Americe na postu profesora skladby a instrumentace na pražské konzervatoři.

Klička je považován za zakladatele tradice české moderní varhanní improvizace a interpretace, v oblasti kompoziční je označován za "varhanního symfonika" etapy českého hudebního romantismu. Nejvýznamnější jsou jeho varhanní a harfové skladby, psal i vlastenecké kantáty a sbory.

V roce 1920 byl jmenován profesorem mistrovské školy Pražské konzervatoře, od roku 1934 byl členem Československé akademie věd a umění. Jeho žáky byli vynikající hudebníci té doby.

Vytvořil český reprodukční varhanní sloh, kladl veliký důraz na improvizační schopnosti, slohové rejstříkování a pěstoval repertoár od baroka k moderně. Z jeho skladeb orchestrálních, písňových, kantátových a chrámových stojí nejvýše skladby varhanní a harfové, v nichž spojoval polyfonní sloh s moderní novoromantickou harmonií.

Tituly k pronájmu - viz Kompletní katalog skladeb