Josef Rakoncaj
Pro horolezectví jsem vždycky udělal všechno, ale nikdy jsem ho nestavěl na první místo, jako jediný smysl života - tím pro mne byla, je a bude moje rodina a všechno, co s ní souvisí.
...tak vzpomínal horolezec a letos, jak je to pro všechny, kteří Jožku znají osobně neuvěřitelné - padesátiletý Josef Rakoncaj (6.04.1951) v jednom ze starších ranních vysílání ČRo2 Praha - na to, jaké obvykle bývá to jeho ranní probuzení v nejvyšším táboře pod vrcholem osmitisícovky. Už devětkrát se tam Jožka Rakoncaj díval na svět pod sebou z oslnivé horské výšky, která pro většinu z nás ostatních smrtelníků zůstává jen nedosažitelným snem. Jako jediný člověk na světě dvakrát vystoupil na druhou nejvyšší horu K2 a nikdy by asi neřekl že horu, kterou si vybral pokořil, nebo že ji zdolal. Josef Rakoncaj je totiž té víry, že jenom hory si vybírají, komu dovolí stanout na vrcholu a vstoupit tak do království, které nesmí spatřit každý. Třikrát pokoušel štěstí na Mount Everestu, jednou měl k vrcholu dvě stě metrů, podruhé půl kilometru. Když se ho potom novináři zeptali, jestli to někdy zkusí znovu s příznačným humorem odpověděl, že to opravdu neví, ale že ani žena se většinou o ruku čtyřikrát nežádá... (Humor je Jožkovi Rakoncajovi vlastní ve všech podobách, nejbližší je mu snad ten vysokohorsky drsný a chlapský, jako by tím ale milovník hor a přírody jen maskoval svou něžnou duši) Rodák z východních Čech a patriot v Českém ráji začínal s lezením v Klokočských skalách, pět kilometrů od Turnova, protože pozdější himalájský horolezec se ještě tenkrát ve dvanácti letech do Skalního města v Sedmihorkách neodvážil. Vzpomínám si na zvláštní jednu poetickou otázku, kterou Josefu Rankoncajovi položila čtenářka regionálních Hradeckých novin, ptala se: jestli se tam na vrcholu, docela nahoře až skoro u hranice nebe všechny slzy radosti a dojetí promění v ledové perly. Josef Rakoncaj bez rozmýšlení okamžitě odpověděl: To nevím, protože mě na vrcholu ještě nikdy žádné slzy nevytryskly...
Takové jsou tedy bezprostřední lidské pocity na samém vrcholu osmitisícovky, ale protože mezi povinnou výbavou Josefa Rakoncaje nechybí ani malý osobní diktafon, poslechněte si, jak horolezec prožívá chvíle skutečně těsně před cílem - v autentické zvukové podobě...
Když prožijete pár měsíců v horách, pak vás snad ani nenapadne, abyste si lámali vaz kvůli hloupostem. Ale to není vaše dokonalost, to se naučíte v horách, přiznává Josef Rakoncaj. A možná je to i jeden z důvodů, proč se do hor vracejí každý rok stovky turistů. Co na tom, že jsou to kopce nebo vrcholy mnohem menší než ty, které na vlastní kůži poznal náš současný nejlepší horolezec. Platí, že jen tomu, kdo si hory skutečně zamiluje a dokáže ctít jejich nepsané zákony, tomu se hory odmění zážitky neopakovatelné krásy a pokaždé i novým nečekaným tajemstvím. A taky se v horách člověk naučí prohrávat, přijímat porážky a to je, jak víme, pro život věc nepostradatelná, protože asi každý z nás už někdy stál doslova pár metrů před vrcholem...
ČRo 2 - Praha, Dobré jitro