Josef Zíma
Nemyslím si, že by dechovka - odhlédnuto od textů - její hudební složka byla něco méněcenného. Hodně jsem o tom přemýšlel a srovnával. Věřte mi, může být velice dobrá dechovka, stejně jako velice špatná populární hudba.
Když to nejde sdrcem, lidi to poznaj - říká herec a zpěvák Josef Zíma (11.5.1932). Možná je v té větě i jeho celoživotní umělecké krédo hrát a zpívat přes srdíčko... Josef Zíma patří k umělcům, kteří mají na jedné straně sice velkou skupinu vášnivých příznivců, ale na druhé straně je tu možná stejně početná skupina lidí, která milovanému Pepíčkovi prostě nemůže přijít na jméno. Lidé na jednom i druhém břehu dlouholeté popularity (nebo dlouholetého odmítání) Josefa Zímy se spolu navzájem zřejmě nikdy nepochopí, ale přitom asi jenom skutečně málokdo bude k popularitě Josefa Zímy naprosto lhostejný. Jako fenomém svého druhu je totiž Josef Zíma naprosto nepřehlédnutelný.
Už dlouho před tím, než začalo platit, že Josef Zíma - to je především dechovka, vystudoval slavný princ Radovan z pohádky O princezně se zlatou hvězdou na čele herectví a zpěv na pražské konzervatoři a zamiloval se do moderního swingu. Mimochodem hodiny zpěvu měl Josef Zíma u profesora Karenina, který byl později rovněž hudebním otcem zlatoslavičího Karla Gotta. Je překvapivé, že i dnes po letech je pro někoho překvapením, když vidí Josefa Zímu na jevišti při zájezdových divadelních představeních... Ale to už na začátku šedesátých let, když Josef Zíma začínal uvádět první televizní pořady, tenkrát to byly populární Babiččiny krabičky, hrál už několik let v pražském divadle ABC(angažmá mu tehdy nabídl ještě sám Jan Werich). Městským divadlům pražským zůstal Josef Zíma věrný až do penze v devadesátých letech. (např.Jeník v Tylově Fidlovačce, Petruccio v Shakespearově Zkrocení zlé ženy, nebo Hrabě v Klicperově Lháři a jeho rodu) A pokud se vám snad nezdá možné, že by Josef Zíma byl důchodcem, nejste v tom sami. Taky tomu nevěřím. Občas totiž důchodce Josefa Zímu potkávám při jeho pravidelném sportovním běhání v Oboře Hvězda. Jeho energii a vytrvalost mu závidím a neplatí to rozhodně jenom o sportu. ( celoživotním heslem Josefa Zímy je věta: Nerad se ohlížím dozadu)
Přes dechovku k nesmrtelnosti, tak by se dal asi nejlépe popsat úspěšný výsledek více jak třiceti let, které Josef Zíma věnoval české dechovce. Přiznám se, že to opravdu není šálek mojí hudební kávy a navíc ještě ten reklamní, věčně optimistický úsměv. Ale před čím opravdu smekám klobouk hluboko dolů, to je letitá věrnost publiku a jednomu hudebnímu žánru. Nakonec jenom proto se Josef Zíma mohl stát Pepíčkem našich rodičů a prarodičů, protože jeho život patří k české písničce stejně neodmyslitelně jako noty Karla Vacka nebo Jaromíra Vejvody.
Měl jsem několik vzorů nebo spíš učitelů. např. Miloš Nedbal, Jan Werich, taky Alfred Radok, který mi svěřil krásnou dramatickou roli Vallého v Rollandově Hře o lásce a smrti. A pokud jde o zpívání moc rád vzpomínám na R.A. Dvorského.