K důchodové reformě stále daleko

Veškerá shoda však asi skončí na těchto obecných frázích. Když se zabrousí do konkrétností, dají se očekávat rozpory. Asi poněkud jiné představy o výkonnosti, spravedlnosti a finanční udržitelnosti budou mít občanští demokraté, komunisté, nebo sociální demokraté. Proto bude velmi obtížně nalézt pro všechny přijatelný kompromis. Pokud nechtějí politici ignorovat vývoj věkového složení populace, musí se shodnout alespoň na tom, že současný stav je dlouhodobě neudržitelný.

Svědčí o tom nejenom hrozivý dluh státních financí, ale i neustále se snižující počet pracujících, kteří přispívají na jednoho důchodce. Pokud by se delší dobu nic zásadního nestalo, mohli bychom se dobrat k poměru jeden ku jednomu. Tedy, že jeden pracující by musel financovat jednoho důchodce. Zkrátka politikům nezbývá nic jiného, než vymyslet takový systém, který by lidi v aktivním věku nutil myslet na stará kolena a spořit si na důchod. Koalice se podle patrně hodlá inspirovat ve Švédsku. Podstatou tohoto modelu je, že mladší lidé budou mít u státu svůj virtuální účet a uvidí, kolik za svůj život odvedli na důchodovém pojištění. Systém má podle pracovních materiálů ministerstva práce nabíhat postupně: v minimální míře u lidí narozených v roce 1947, naplno pak u těch, kterým je méně než 36 let. Mělo by být dosaženo toho, že čím větší výdělky, tím větší důchod.

Ani sociálně slabší skupiny by se však podle ministra práce a sociálních věcí Zdeňka Škromacha neměli propadnout na dno. Naopak by měli mít zaručen důchod odpovídající dnešnímu průměru kolem sedmi tisíc korun. Kde by na to měl stát vzít peníze, o tom se polemizuje. Ekonomičtí odborníci se totiž k virtuálním účtům staví poněkud skepticky. Naopak by podle nich měly existovat účty skutečné. Na ně by lidé měli důchodově spořit. Pokud v něčem ekonomové spatřují problém, pak především v přesvědčení občanů, že o tyto peníze nepřijdou. Určitá nedůvěra byla mezi lidi zaseta krachy některých bank, nebo vytunelováním kampeliček. Proto bude důležité důvěru obnovit. Bez toho se nový důchodový systém bude rozbíhat velmi obtížně. Času je k tomu dost.

Není totiž pravděpodobné, že by se politici dokázali shodnout napříč politickým spektrem. A s blížícím se termínem voleb do poslanecké sněmovny, bude ochota ke kompromisu výrazně klesat. Třeba v případě polemiky o tom, zda penzijní spoření či pojištění dotovat ze státních peněz a jakým způsobem. Nebo zda nasadit větší daňové úlevy, a právě touto cestou motivovat lidi k systematickému spoření. I když důchodová reforma je zásadním krokem, který by měl být dobře promyšlený a většinově přijatelný, neměli by politici diskusi příliš protahovat. Svědčí o tom deficit penzijního systému. Ten se momentálně pohybuje zhruba kolem jednoho procenta hrubého domácího produktu ročně. Pokud by nedošlo k zásadní změně, dluh by samozřejmě narůstal.

Což by mimo jiné zmenšovalo sumu, která by ze státního rozpočtu mohla být použita na jiné účely. Zároveň by to znamenalo, že by se poměr důchodů ke mzdě snižoval. A v neposlední řadě by to pocítili lidé v aktivním věku, kterým by z platu byla strhávána čím dál tím vyšší částka na důchody. Čeští politici se už nyní mohou přesvědčit, jak drahé je otálení s důchodovou reformou. V době, kdy stát utržil miliardy za privatizaci, mohly být tyto peníze použity na překlenovací období důchodové reformy. Peníze však byly populisticky promrhány a nyní nejsou k dispozici. Například ve Švédsku mohli počítat s rezervními fondy, které byly naplněny z minulosti. Ty Švédové využili pro výdaje na překlenovací období reformy. Zajímavé je rovněž to, že byl ve Švédsku stanoven důchodový věk na 65 let s možností předčasného odchodu do důchodu již v 61 letech, ale s výrazně kráceným důchodem. Právě posouvání důchodového věku je zatím nejvýraznějším zásahem do důchodového systému v České republice. Jak ukazují dosavadní zkušenosti, je to zoufale málo. Nejnovější informace o tom, kam se v jednání o reformě dobrala vláda, nesignalizují, že by se Česká republika dočkala zásadní změny ve financování důchodů v nejbližší době.