Kaddáfí slaví 40 let režimu
Dá se považovat za úspěch, pokud nějaký politický režim přetrvá čtyři desítky let? V jistém smyslu ano, i když hlavním měřítkem úspěšnosti politického uspořádání by asi měla být kvalita a hodnota života v takovém státě. Mezi těmito dvěma ohnisky se pohybují úvahy, které se váží k výročí převratu, kterým byl 1. září 1969 svržen libyjský král Idrís a nahrazen skupinou důstojníků. Nejvýraznějším z nich byl tehdy teprve sedmadvacetiletý Muammar Kaddáfí.
Na povahu Kaddáfího režimu jsou možné dva pohledy. Na jednu stranu je nepochybné, že se jedná o drsného diktátora, který nepřipouští jakoukoli veřejnou kritiku, nebo dokonce debatu, a který neváhá své odpůrce uvěznit či fyzicky odstranit. Na druhou stranu je známo, že má po celou dobu poměrně hodně odpůrců, a to zejména na východě země, o který se kdysi opírala i královská moc. Velkou část stability svého zřízení tedy plukovník Kaddáfí zajišťoval pomocí mohutného přerozdělování národního bohatství. Libye má naštěstí pro něj největší zásoby ropy v Africe, a tak je podstatná část tamní společnosti je v podstatě složena ze státních zaměstnanců, kteří jsou ochotni ledacos tolerovat, pokud peníze nepřestanou i nadále plynout.
Krom toho, že Kaddáfí byl vůdcem puče, je dobré připomenout, že tak činil ve jménu určitých idejí. O nich se zájemce může poučit v takzvané Zelené knize, která kdysi byla přeložena i do češtiny. Podle této "třetí velké teorie" je překonán kapitalismus a socialismus, a s pomocí prvků islámu je zavedeno zřízení zcela nového typu. Kaddáfí ho nazývá džamahíria, stát mas, což poněkud připomíná arabský pojem pro republiku, džumhúría. Libye je tedy fiktivně řízena pomocí systému lidových rad, a nejvyšší vedení jen vykonává přání veřejnosti.
Kaddáfí je sice autorem celé teorie, ale sám několikrát zcela změnil názor na celou řadu věcí. Například zakázal, obnovil, znovu zakázal, a nakonec obnovil soukromé podnikání. Zavedl také povinnou výuku cizích jazyků, než si vše rozmyslel, a udělal z výuky cizích řečí málem ilegální činnost. Podle mnoha znalců tamní reality však tyto zdánlivě chaotické kroky ve skutečnosti mají svůj hlubší smysl, a plukovník se pomocí náhlých rozhodnutí a případně i čistek udržuje u moci.
I tak si však s podivnou zarputilosti udržuje pověst podivína. Během státních návštěv bydlí v beduínském stanu a jeho ochranku tvoří výhradně mladé ženy, protože prý lépe udrží pozornost. Světové veřejnosti také představil svůj vynález, prý obzvláště bezpečný vůz připomínající západní supersportovní auta, vyvedený v revoluční zelené barvě. Kaddáfí měl zejména v minulosti velké zahraničně politické ambice, přímo nebo nepřímo zasahoval do řady konfliktů, zejména v Africe, podporoval však i irskou IRA, německou RAF nebo různé palestinské skupiny. Jeho pozornost se v posledních letech zaměřila na Afriku. Snaží se kontinentu i světu vnutit představu, že je jakýmsi vůdcem Afriky, a na oslavy výročí puče, které probíhají celý tento týden, pozval celou řadu afrických státníků.
Do světového povědomí se dostal zejména v roce 1988 bombovým útokem na letoun společnosti Pan Am, jehož poslední dějství prožíváme právě v těchto dnech. Skotská regionální vláda se rozhodla po pouhých osmi letech věznění propustit na svobodu muže, kterého západ pomocí systematického tlaku a embarga dostával po mnoho let z Libye před soud. Podivné rozhodnutí propustit ho z humanitárních důvodů, které vyvolalo velmi negativní ohlas zejména ve spojených státech, bylo ještě umocněno triumfálním přivítáním osvobozeného teroristy v tripolských ulicích.
Při výčtu Kaddáfiho činů západoevropské komentáře bohužel z nějakého důvodu prakticky nezmiňují osmileté martyrium skupiny bulharských zdravotních sester, které nevypočitatelný režim po léta věznil na základě absurdních obvinění. Jejich předloňským propuštěním, a také veřejným vzdáním se programu na vývoj jaderných zbraní před šesti lety získal Kaddáfí takřka zadarmo novou mezinárodní legitimitu - dveře si dnes u něj podávají lidé jako Hillary Clintonová nebo Nicholas Sarkozy, a ani aférka s recyklovaným teroristou to asi nezmění.
Vraťme se však k režimu a jeho úspěchům či neúspěchům. Jak jsme se již zmínili, Libye patří k největším exportérům ropy. Fosilní paliva tvoří asi 95 procent veškerého exportu a 75 procent hrubého domácího produktu, což odpovídá malé rozvinutosti libyjského průmyslu v době, kdy se Kaddáfí ujal moci - k rozvoji hospodářství tedy peníze spadlé z nebe použity nebyly. Libyjci si nemohou postěžovat veřejně, jsou si však pravděpodobně vědomi, že jejich země inkasuje ročně několik desítek miliard dolarů a ptají se, kde jsou. Kaddáfí je jako vždy o krok napřed a podle svých slov chystá jakýsi nový gigantický plán. Hodlá prý rozpustit většinu státních úřadů, a distribuovat národní bohatství přímo libyjským občanům - co to konkrétně bude znamenat, si nikdo netroufá odhadnout, ale Kaddáfího odchod od moci to jistě nebude. Je tu ještě optimistický scénář. V posledních letech se na veřejnosti objevoval Saíf al Islám Kaddáfí, jeden z plukovníkových sedmi synů. Působí velmi důvěryhodně a umírněně, a všeobecně se až do loňska předpokládalo, že se stane jakýmsi neoficiálním následníkem trůnu. Nakonec se Saíf al Islám ve veřejném prohlášení z neznámých důvodů vzdal veřejné činnosti. Zda to bylo na otcův nátlak, či jeho bratrů, a zda to bylo definitivní, nikdo neví. Tak je to ale v případě Libye téměř vždy.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .
